Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Mongolskou stepí


 
11. 09. 2012 - Expedice do nitra mongolského venkova


Toto je první zápis, který vzniká na papíře a ne na displeji našeho miniaturního notebooku, který jsme koupili před začátkem naší cesty. Důvodem naštěstí není to, že by nám ho někdo ukradl nebo se snad rozbil. Ale jednoduše to, že ho s sebou prostě nemáme. Nacházíme se kdesi na mongolském venkově a brát sem takovou věc by nebylo asi příliš stylové. Právě sedíme před naší jurtou a pozorujeme přírodu kolem sebe…

Po naší cestě po trans-sibiřské magistrále, která opravdu stála za to, jsme se konečně ocitli v hlavním městě Mongolska, Ulánbátaru. Příroda, kterou jsme během jízdy viděli, brala svým způsobem dech. Míjeli jsme osamělé jurty, kolem kterých se procházely desítky, někdy i stovky ovcí, koz, krav i jaků, na pustých pláních se proháněli muži na koních a naháněli dobytek. Působilo to trošku jako scény z divokého západu. Zastavil se tu čas.

Příroda tu nabývá zcela jiných podob. Je to téměř pustina, na které roste pouze krátká, většinou téměř žlutá tráva. Kopce jsou tu holé a nízké. Celou tu monotónnost narušují jen ta volně se pasoucí zvířata. A ta jsou tu všude.

V Ulánbátaru jsme se zdrželi jen dva dny. Hledali jsme cestovní kancelář, se kterou bychom absolvovali výpravu do odlehlejších částí země. Přestože jsme se ve Vietnamu téměř zapřísahali, že už na podobný typ "zájezdu" nepojedeme, v případě Mongolska jsme museli udělat výjimku.

Mongolsko je obrovská země, z velké většiny téměř nehostinná, na které se nachází jenom několik desítek měst. Co se počtu obyvatel týká, žije tu ani ne tři milióny lidí, což v přepočtu znamená, že Mongolsko je zemí s nejnižším počtem obyvatel na kilometr čtvereční. Aby to nebylo málo, téměř polovina Mongolů žije v hlavním městě, ve kterém se také soustředí většina ekonomiky.

Do vnitrozemí se dá jet na vlastní pěst, ovšem infrastruktura, a to jak dopravní, tak i co se ubytování týká, je minimální. Velká většina obyvatel také nemluví jiným jazykem, než svou mateřštinou.

Vzhledem ke všem těmto okolnostem a také faktu, že náš odjezd je již skálopevně stanoven termínem odletu, rozhodli jsme se jet s průvodcem. Letenky zpátky domů jsou již zakoupeny a nám zbývá něco přes tři týdny závěrečného cestování po zemi nomádů.

Po dlouhém rozhodování jsme se rozhodli pro kancelář "Ger to Ger", která měla relativně kladné ohlasy. Je těžké najít společnost, která by neměla žádná negativní hodnocení od předchozích zájemců. Vždy se našel alespoň jeden, který byl nespokojen.

Zájezdy po Mongolsku jsou drahé, zvláště přihlédneme-li k tomu, jak chudá tato země je. Nejedná se pouze o ubytování, které vychází dokonce dráž než v Číně, ale i o jídlo a služby obecně.

Pátého září tedy vyrážíme…

Den 1: Mongolsko je velké, potřebných cest mnoho a peněz málo. Podle této rovnice lze předpokládat, jaká je v této zemi kvalita komunikací. Přes devadesát procent komunikací, z celkové délky přes 11 tisíc kilometrů, jsou pouze prašné, nezpevněné "polňačky". Naše pětiset kilometrová cesta lokálním autobusem ovšem probíhala překvapivě hladce. Silnice byla většinu cesty relativně nová a po osmi hodinách jízdy jsme byli v cíli. Tím bylo pro tento den malé, dvacetitisícové městečko Tsetserleg, kde jsme měli připravený nocleh. Okolí, které jsme po cestě míjeli, dávalo znovu mysli spoustu prostoru pro snění. V těch nehostinných planinách posetých zvířaty tu a tam zářil ten známý bílý mongolský stan, zvaný jurta. Stál tam osamoceně, na kilometry daleko nic. A pak zase další jurta. Tito lidé mají tak odlišný způsob života, že je ho pro nás pravděpodobně nejen nemožné žít, ale možná i pochopit. Jediný stát na světě, kde kočovnictví je stále živé a přetrvávající.

Město, do kterého jsme dorazili, leží uprostřed pustiny. Všude kolem nahé kopečky a nedozírná planina.

Den 2: Čekala nás téměř dvousetkilometrová cesta do národního parku Tsagaan Nuur. Ráno pro nás přijel bodře vypadající pán, naložil nás do jakéhosi ruského mikrobusu, ne nepodobného květinovým Volkswagenům a vyjeli jsme. Cesta byla ze začátku znovu až překvapivě dobrá, ale její kvalita se začala postupně zhoršovat. Posledních čtyřicet kilometrů jsme tak doslova plápolali ve větru a přepadávali přes sebe při sjíždění muld na cestě. Autíčko se často naklánělo až do neuvěřitelných třiceti stupňů a vzhledem k tomu, že byla cesta místy štěrkovitá, nebylo se čemu divit, že to zadní kolo nevydrželo a ruplo. Řidiči jsou tu pravděpodobně nejen na samotnou kvalitu komunikací zvyklí, ale defekty tu jsou na denním pořádku. Po cestě jsme narazili asi na dvacet aut a z toho tři měnili pneumatiky. My byli nuceni se k nim přidat a kolo našeho mikrobusu také vyměnit.

Po téměř šesti hodinách jsme konečně dorazili do cíle k Bílému jezeru uprostřed národního parku. Hned po příjezdu nás vítají hostitelé a rovnou nás vedou do naší vlastní jurty. Je celkem čistá a dalo by se říci, že i útulná. Následně jsme pohoštěni tradičním mléčným čajem, což je vlastně posolené jačí mléko s neznatelnou příchutí čaje. Je to nezvyk pít slaný nápoj, ale vlastně jsme čekali, že chuť bude ještě horší.

K jídlu dostáváme tradiční urum, což je vlastně neslazené podmáslí v jakési krustě. Zakusujeme ho domácím pečivem, což je něco mezi vdolky a suchary. Není to špatné, ale chuťově trošku mdlé. Postupně tomu člověk přichází na chuť a po pár dnech se na urum dokonce těšíte:) Snažíme se zavděčit a jíme, dokud to naše tělo zvládá. V Mongolsku nepřijmout nabízené jídlo je velká nezdvořilost a naše "lačnění" po lokálním jídle nám s konzumací pomáhá. "Čaj" je nám neustále doléván a postupně jsou nám nabízeny i další speciality, jako je doslova kameně tvrdý sýr nebo sušenka z něčeho, co připomíná tvaroh.

Je tu klid. Kromě říhání krav a jaků tu neslyšíte ani ň.

Večer pozoruji syna hostitele, který cválá na koni a shání dobytek do ohrady. Výkřiky, které při tom vydává, se až s podivem podobají těm, co slýcháme z westernových filmů od uhánějících indiánů. Jsou to výkřiky svobody, volnosti a nespoutanosti. Znějí téměř magicky a člověk má chvílemi pocit, že mu to začíná závidět.

Den 3: Je večer, odpočíváme v jurtě a posloucháme praskání dřeva v kamnech. Je tu příjemné teplo, přestože venkovní teplota klesla až do jednociferných hodnot. Dnes jsem jel poprvé v životě na koni. Ne, že bych snad ještě nikdy na konci neseděl, ale jízda na poníkovi, kterého vede v kruhu "kolotočář" na pouti, bych asi jízdou nazývat neměl.

Musím říct, že jsem z toho měl trošku obavy. Mongolové považují jízdu na koni za standard, něco s čím se člověk téměř rodí. Náš průvodce navíc, kromě "ok" neumí ani slovo anglicky, takže mu něco vysvětlovat, nebo naopak chtít něco vysvětlit, je téměř nemožné.

Ale šli jsme do toho. Nasednutí proběhlo hladce a pak jsme se při jízdě krokem učili koně ovládat a zastavovat. Průvodce - asi dvacetiletý kluk - nám ukázal, jak držet uzdu. Nic víc, nic míň. A pak to bylo na nás. Koně si nejdřív dělali, co chtěli - šli tam, kde se jim to víc líbilo, často zastavovali, skláněli hlavu tak, že jsme skoro vypadávali, a pojídali zelené dobroty, které po cestě objevili. Postupně jsme však začali tomu všemu přicházet na kloub a během cesty zpátky jsme už jeli. Opravdu jsme jeli na koni. Dávali jsme jim pokyny kudy jet, kde zastavit, kdy si mohou sezobnout nějakou tu travičku a nakonec jsme i obstojně klusali.

Těch posledních pár kilometrů jsem si vážně užíval. Běželi jsme po pláni, ne nepodobné prérii, po pravé straně průzračná voda Bílého jezera a po levé ty nehostinné kopce. Bude to asi znít srandovně, ale připadal jsem si jako Vinnetou vracející se do své vesnice, kterou pro nás byla skupinka jurt v údolí. S mojí "Ilčou" jsme si myslím nakonec padli do noty a oba si tu projížďku užili.
Svět ze sedla koně opravdu vypadá jinak. Krásněji. Howgh!

Den 4: Již tradiční snídaně - urum namazaný na chleba zapíjený slaným mlékem nám dává energii do nového dne. Na slané mléko jsme si poměrně rychle zvykli. Ne, že by nám vyloženě chutnalo, ale pít se dá a navíc je to poměrně dobrý životabudič.

Po snídani znovu nasedáme na koně. Naši včerejší společníci zůstávají stát, přivázaní u kůlu a my oba vyrážíme na sedlech jiných hřebců. Ten můj má svoji hlavu a ukazuje, kdo je tu pán, takže jízda s ním je zpočátku trošku nekomfortní. Vyrazili jsme k nedalekému sopečnému kráteru, který kolem sebe zanechal asi kilometr dlouhou rovinu vyhaslé lávy.

Na cestě zpátky už koníček krásně poslouchá a mám možnosti si vyzkoušet i cval, když se můj kůň rozběhne rychleji, než jsem mu zamýšlel dát pokynem. Cválali jsme asi několik set metrů a byl to skutečně skvělý pocit.

Odpoledne už jen odpočíváme, protože se počasí postupně zhoršuje a ochlazuje. Zítra už budeme mířit zpátky do městečka Tsetserleg, kde si konečně dáme i sprchu, která tu jaksi chybí. Těšíme se také na jídlo z jiného než jehněčího masa, které je tu součástí každého pokrmu.

Den 5 a 6: Zdlouhavá cesta zpátky nás šťastně přivádí zpět do hlavního města země. To přesouvání je opravdu únavné, ale stálo to za to.


 
19. 09. 2012 - Po stopách poslední císařovi výpravy


Naše druhá cesta do nitra země se podstatně lišila od té první. Zatímco u Bílého jezera jsme zůstávali prakticky na jednom místě a dělali menší výlety do okolí, druhá cesta byla více v kočovném stylu. Každý den jsme se měli přesouvat na koních nebo velbloudech až o patnáct kilometrů dál k jiné rodině a do jiné jurty. Chtěli jsme nejen vidět další kus této nádherné země, ale především poznat ten skutečný život mongolských kočovníků. Na cestu jsme se nevydali sami, přidaly se k nám dvě mladé Holanďanky, které cestují z Ruska přes Mongolsko do Číny.

Cesta autobusem utíkala poměrně rychle a po třech hodinách jízdy jsme se ocitli kdesi u vesničky Rashaant dvě stě kilometrů od hlavního města. Odtud jsme pak byli odvezeni do asi deset kilometrů vzdálené jurty uprostřed údolí. Samotná lokace pro nás byla svým způsobem dech beroucí. Dva kilometry kolem nebylo nic. Žádný kopec, žádné jiné obydlí, žádná zeleň kromě drobných nažloutlých keříků. Navíc samozřejmě žádná sprcha a dokonce ani záchod. Na ten se tu chodí prostě kamkoliv, není třeba se schovávat. Široko daleko nikdo (pokud tedy "soused" zrovna nekouká dalekohledem). Jsme přivítáni tradičním nápojem - koňským mlékem se silně zkvašenou pachutí a lehce etanolovou příměsí. Nedá se to pít. Ochutnat musíte, jinak by to byla urážka, ale pít se to nedá. Miska mléka tak zůstává z velké části plná a vracíme ji na stůl. Zbytek přivítání probíhá již, v pro nás známém, stylu. Dostáváme jejich pečivo, tvrdý sýr a urum. Odpoledne nás čeká první vyjížďka na koni a velbloudech, která tak trošku poznamenává jinak příjemnou atmosféru.

"Bezpečnost", s jakou je tu dbáno nejen na samotnou jízdu na koni, ale i přípravu, si tu nezadá s ničím jiným. Jezdí se tu bez jakýchkoliv ochranných pomůcek, sedlo je připevněno jen jedním provazem kolem koně a žádné zkušební jízdy se nekonají. Nasedni a jeď.

V Mongolsku používají pro nás velice nepohodlná sedla. Zatímco v Evropě se tak používají sedla polstrovaná, na divokém západě se používala sedla kožená, tak tady se dodnes používají sedla dřevěná. Pro člověka, který není na toto "posezení" zvyklý, tak sedlo způsobuje už po několika minutách jízdy velmi nepohodlné pocity na zadní části těla. Naše zadky tak dostaly celkem na pamětnou a v mém případě dostal na pamětnou i předek:)

Vzhledem k tomu, že hostitel měl pouze dva velbloudy, tak bylo rozhodnuto, že na cestě tam budou dva z nás na koni a dva na velbloudech a zpátky se prohodíme. Na nás vyšli velbloudi. A byli jsme rádi. Po asi deseti minutách jízdy se kůň jedné z našich spolucestovatelek splašil a prudce se ohnal. Sedlo, připevněné pouze jednou přezkou, se uvolnilo, spadlo a vyhodilo ji silně na zem. Byl to mžik. My seděli ve výšce na velbloudech a nemohli nic dělat, dokud jim hostitel nedal pokyn "sedni". Holanďanka jménem Aster vypadala naprosto šokovaně. Nevěděla kde je, co se stalo. Její prvotní posed, který zaujala, vypadal jako by měla zlomená záda nebo minimálně ruku. Naštěstí ale byla v pořádku. Pravděpodobně prodělala menší otřes mozku, ale jinak, kromě menších odřenin, se jí nic nestalo. Její kůň se během dvou minut vrátil zpátky k jurtě. Uháněl jako o život. Tahle zkušenost mě podstatně vyděsila. Aster byla zkušenou jezdkyní, a přesto se její kůň takhle splašil. Co by se mohlo stát nám? Vždyť my pojedeme na koni teprve potřetí. A jak je možné, že se sedlo uvolnilo?

Zbytek cesty pak proběhl v poklidném duchu. Koně se nám nesplašili a poslouchali. Přesto ve mně celá záležitost zanechala celkem nepříjemný pocit, že jízda na koni nemusí být taková "brnkačka".

Nepřítomnost záchodu po celou dobu výletu byla vlastně příjemnou zkušeností. Vzhledem k mému zvyku chodit na záchod ráno jsem měl každý den možnost pozorovat překrásnou krajinu ozářenou vycházejícím sluncem. Nerušen, nepozorován. Ač to zní možná lehce zvráceně, byl to zážitek. Na druhou stranu nepřítomnost sprchy nebo obecně vody ve větším množství znamenala podstatnou změnu standardu i komfortu. Každý večer jsme se tak "umývali" několika vlhčenými kapesníčky, holení i větší hygiena šla samozřejmě stranou. Žádný problém po několik dní, neuvěřitelné celoživotně.

Místa, na kterých jsme se pohybovali, vlastně nebyla ničím zvláštní. Bylo to prostě Mongolsko, tak jak ho vidíte všude kolem. A to bylo paradoxně to unikátní. Bydleli jsme tam, kde tito obyčejní kočovní Mongolci bydlí a jedli jsme to, co jedí oni. Dostali jsme se i na "poušť", pokud se tak kilometr široký pruh dun z písku dá nazvat. A dokonce jsme se tam při jízdě na koni ztratili našemu průvodci. Několik minut jsme tak bloudili po poušti jako skuteční poutníci a hledali cestu ven. Skvělý zážitek:)

Na koních jsme během těch šestí dní ujeli více než šedesát kilometrů, během kterých jsme většinu času jeli tak, jak jsme sami chtěli. Postupně jsme tak popouštěli uzdu jak svému koni, tak i našemu strachu z předchozího zážitku. Klus tak vystřídal cval, cval pak často vystřídal i běh a několikrát jsme dokonce závodili. Běželi jsme tak rychle, jak můžete vidět třeba na Velké pardubické. Byl to neuvěřitelný zážitek a adrenalin Vám v tu chvíli nezadržitelně cirkuluje po těle. Máte strach a zároveň si to užíváte…

Kromě odřenin zadku a bolesti nohou (na kterých máte při běhu váhu) by tedy bylo ježdění naprosto pozitivním zážitkem nebýt poslední jízdy, kterou jsme měli absolvovat těsně před odjezdem. Muž, který s námi jel jako "dozor", vypadal naprosto neprofesionálně a tak se také choval. Koně bil, neuvázal sedlo pořádně, při výběru koně se nezdržoval zjišťováním v jaké je kůň náladě a stavu. Dostal jsem tak jednoho, který naprosto odmítal jet, bránil se a neustále se obracel. Chtěl jsem jiného koně, ale našeho dozorčího to nezajímalo, mlátil koně po hlavě i zadku, kůň se vzpínal a odmítal poslouchat. Sesedl jsem a muž se rozhodl, že koně zkrotí sám. Následně tak nasedl a pobízel ho jak mlácením, tak křičením tak dlouho, než se kůň rozběhl. Jízda to rozhodně nebyla hladká a bylo vidět, že kůň prostě v klidu nepojede. Odmítl jsem tak na koně znovu nasednout a muž mi chtě nechtě přivedl druhého. Ten vypadal na pohled klidně, ovšem jen co měl udělat první krůčky, prudce vyrazil a utíkal jako splašený až do ohrady. Vážně jsem myslel, že se na něm neudržím. Nic nepomáhalo. Kůň neslyšel ani na pokyny, ani na přitahování opratí. Dřevěné sedlo nemá žádnou možnost se držet, takže jsem se snažil udržet na koni stůj co stůj jen s pomocí opratí a postojem. S tím, jak se blížil k ostatním koňům, jsem navíc myslel, že je vyplaší, nebo oni jeho a situace bude ještě horší. Nespadl jsem. Zázrakem:) Potom, co se kůň vrátil k ostatním, z ničeho nic zastavil a bylo možné z něj i bezpečně sesednout. Dozorce pomalu dorazil až ke mně, řekl, že koně zkrotí, ale já už na to neměl náladu. Ten člověk vůbec nevěděl, co dělá. Odmítl jsem tedy jet a zůstal v jurtě. Na koně tak Lucka vyrazila jen s Holanďankami. K mému překvapení se ovšem za několik minut vrátily, protože pro nás přijel džíp. Byl čas jet. Přežili jsme:) Zní to možná jako přehnané konstatování, ale vážně jsem si to takhle v duchu řekl. Na to, že jsme na koně poprvé nasedli před týdnem a za ten týden se naučili i použili všechny styly běhu, tak je celkem zázrak, že se nic špatného nestalo.

Jídlo, které jsme u jednotlivých rodin dostávali, se sobě podobalo jako vejce vejci. Neustále skopové maso, buď s rýží, nebo bramborami, žádná zelenina, vše mastné a tučné. Jedinou výjimkou tak byl domácí bílý jogurt, který jsme si všichni vychutnali. Byl to "únik" ze světa mongolského tuku.

Sonda do světa kočovných Mongolů nám dala nejen unikátní kurz jízdy na koni, ukázala nám krásy tohohle sportu a postarala se o adrenalinové zážitky během těch rychlejších chvil, ale zároveň nám ukázala pravou tvář života v Mongolsku. A ta tvář je jiná. Jiná, než se může nezúčastněnému divákovi z dálky zdát…


 
21. 09. 2012 - Mongolská nespoutanost


Jak vypadá skutečný život kočovných Mongolů?

Mongolsko má v sobě cosi nespoutaného a divokého. Něco, co nás Evropany neuvěřitelně fascinuje a přitahuje. Neumíme si představit žít podobným způsobem, protože v našich končinách to už ani není možné. Každý kus země u nás někomu patří, všude jsou zákazy a omezení. Vše je oplocené a limitované. Tady je to jiné. Prakticky tu neexistuje vlastnictví půdy, vše tu vlastní stát a ten dává lidem možnost se neomezeně na jeho půdě pohybovat. Nenarazíte tu na ploty nebo zdi, všude je otevřená pustá krajina. Mongolové tak nemusí řešit, kde postaví svůj stan nebo kam mají povoleno se přesunout. Zní to všechno úžasně, ale pojďme nakouknout trošku pod pokličku.

Mongolové nestěhují své stanoviště "jen tak". Každý přesun je náročným procesem a stavění stanů není nikomu koníčkem. Nomádi se obvykle přesunují pouze dvakrát za rok a to před začátkem zimy na své zimní stanoviště a na začátku léta na to letní. Zimní je obvykle relativně blízko nějaké alespoň menší usedlosti, lidé se "seskupují" a drží se v méně nehostinných oblastech. Ta letní jsou zajímavější - kočovníci se posunují dále od sebe, dostávají se i do míst, kde by během zimy nemohli setrvat a rovnoměrně se "rozprostírají" do nejrůznějších koutů země. To je také většinou období, kdy se do Mongolska podívá i většina turistů.

Pokud se Mongolové stěhují vícekrát do roka, pak je důvodem nedostatek potravy pro jejich dobytek. Stáda mongolských rodin se tu počítají většinou na stovky kusů a taková masa zkonzumuje spoustu trávy. Pokud se tedy rodina nachází na ne příliš "úrodném" místě, je třeba tábor přesunout. To se ovšem stává opravdu výjimečně, protože většina rodin má svá stanoviště zvolena tak, aby k podobným komplikacím nedocházelo.

V Mongolsku téměř neexistuje orná půda. Nic se tu nepěstuje a téměř nic tu neroste. Půdy jsou tu písčité, nevhodné k zemědělské produkci, klima je tu suché a s velkými výkyvy. Mongolové tedy nejsou zemědělci. Jejich jedinou obživou je tak pastevectví, které je tu také základním způsobem obživy velké většiny venkovanů. Pastevectví je třeba chápat v tom tradičním slova smyslu, nikoliv v tom moderním, kdy je zvířatům "podstrojováno". Stádo se tu o sebe stará téměř samo. Ráno ho Mongolci na koních vyženou konkrétním směrem, většinou tam, kde stihla mezitím dorůst tráva a následně ho ponechávají svému osudu. Nejsou tu žádné ploty, přesto se o zvířata nikdo nestará. Ty se totiž drží prakticky pořád spolu a tak je možné pouhým okem zjistit, kam se stádo přes den přesunulo, i když se mohlo přesunout i v rámci pár kilometrů. Na konci dne pak pastevci naženou své stádo zpátky a to zůstává v noci cíleně blízko jurt, tak aby je strážící psi ochránili před možným útokem vlků. Psi tu mají velmi zvláštní postavení. Nejsou tu vnímání jako domácí mazlíčci, ale jako strážci svých pánů a jejich majetku. Přes den téměř pořád spí, protože noc je jejich časem, časem kdy sebemenší pohyb v okolí vyžaduje zbystření pozornosti.

Co ale vlastně Mongolci dělají přes den? Ta otázka nám vrtala dlouho hlavou, dokud jsme neměli možnost okusit pravý život těchto lidí. Oni nedělají nic. Nebo abych byl přesnější, dělají věci pomalu a rozvážně. Přes den toho totiž na práci moc není. Ženy tu jednou za den vaří teplé jídlo, zbytek dne pak připravují pokrmy z mléka, ať už sýry, smetanu či ochucené mléčné nápoje. Vzhledem k tomu, že příprava těchto pokrmů je zdlouhavý proces bez velké potřeby zásahu, je to víceméně okrajová činnost, která rozhodně nezabírá celý den.

Muži tu mají za úkol vyhánět a naopak nahánět stádo, případně se postarat o možné opravy vozidel, která jsou potřeba velmi často, protože vzdálenosti jsou tu velké.

Ale co se dělá zbytek dne? Často se tu kouří, často se tu pije, často se tu "čumí". Kouření cigaret tu má, až bych řekl, takový "sovětský" nádech. Cigareta ledabyle držená v puse vrásčitého Mongola s rádiovkou v oparu ranní mlhy a smogu tu na mě působí jako čekání dělníka v pět ráno před továrnou sovětské ocelárny. Muži tu kouří neustále a jejich až "tuberácké" pokašlávání je toho jasným důkazem.

Alkohol tu má velice dlouhou tradici. Odnepaměti se tu vypaluje z koňského mléka, ze kterého pak vzniká osobitá a jemná dvacetiprocentní vodka. Měl jsem možnost tento nápoj ochutnat, a přestože vodku obecně nepiji, dala se tahle varianta celkem bez problému zkonzumovat. Alkohol se tu pije také v tradičním nápoji - koňském mléku. Kvašení tohoto produktu způsobuje vznik etanolu a obvykle se tak nápoj podává i několikaprocentní. Výroba mongolské vodky je drahá a zdlouhavá a tak se tu během dvacátého století vyvinula jiná "záliba". Pije se tu pravá čirá vodka většinou ruská. My neměli možnost vidět Mongolce tento nápoj pít, ale indicie napovídají, že ho konzumují a to hojně. Během pobytu v jurtách rodin jsem měl možnost si povšimnout každé ráno nové prázdné láhve jak v odpadcích, tak na hromadách jejich "tříděného" odpadu, což je vlastně hromada flašek od vodky.

Zvláštní kratochvílí je tu pozorování. Muži tu často vysedávají před jurtami a koukají dalekohledem, co se kde děje. Není se čemu divit. V nejbližším okolí se nehne ani lísteček na stromě (protože tu žádné stromy ani nejsou) a podnětů, jak zabavit mozek, je tu jako šafránu.

Mongolci se často navštěvují. Ať už je to z pohnutek společného popíjení a kouření, z nudy, nebo proto, že si chtějí popovídat, návštěvy se tu konají i několikrát za den. Obvykle trvají hodinu až dvě.

Z toho všeho tak pramení známá mongolská rozvláčnost. Času je tu moc a práce a zábavy málo. Řidič Vám tu neřekne, za jak dlouho dorazíte do místa určení. Nepočítají čas jako my. Když je třeba něco zařídit, mají Mongolci vždycky "spoustu času". Není se jim ovšem moc co divit. Takový je svět, ve kterém se narodili.

Mongolové a jejich život není divoký a nespoutaný. Není to život plný volnosti a dobrodružství. Ve skutečnosti je jejich život tvořen rutinami, v mnoha ohledech nudnějších, než jsou ty naše. Jejich život má jasně daná pravidla, která nemají s divokostí nic společného. Divoký život by tu totiž znamenal jedině smrt, protože příroda kolem nedá nikomu nic zadarmo. To co dělá Mongolsko divokým tak nejsou lidé, ale příroda. Ta je tu skutečně tím ryzím artiklem, který dělá tuto zemi jinou. Příroda je tu "zametená", nikde žádný porost. Máte tak možnost vidět ty holé skály, nad kterými krouží orli, nekonečné širé pláně, po kterých Vaše mysl bloudí sem a tam. V těch chvílích si uvědomujete, že ta nehostinnost je vlastně překrásná, divoká a ničím nelimitovaná. To je Mongolsko.


 
23. 09. 2012 - Postřehy z mongolského zápisníku


Mongolové jsou hrdý národ. Hrdý nejen na svou přírodu a její krásy, ale i na to, že jsou odlišní od zbytku světa a především pak na svoji historii. Mongolsko je dnes relativně slabou a zaostalou zemí, ovšem historie dokazuje, že tomu může být i opačně. Mongolská říše byla po několik století hlavní silou Asie a prakticky celého světa. Rozkládala se na severu od sibiřských lesů až po hranice s Indií, na východ od Koreje až po Střední Evropu. Byla to největší říše v dějinách lidstva. Mongolové to vědí a patřičně si toho považují. Stejně tak si považují i jejího nejznámějšího vůdce Čingischána. Ten je vyobrazen na většině bankovek, staví se mu sochy, pějí se o něm písně. Je tu považován za jakéhosi "boha" nebo otce národa.

Během 20. století došlo v Mongolsku na mezinárodním poli k řadě změn. Nejdříve bylo součástí Číny, která ovšem během občanské války nebyla schopna území udržet a díky tomu vzniklo nezávislé Mongolsko. To bohužel nevydrželo dlouho, protože stálo mezi dvěma supervelmocemi - SSSR a Čínou. Čínská lidová republika chtěla, stejně jako v případě Tibetu, znovu obsadit Mongolsko zpátky. Tomu sice zabránil Sovětský svaz vstupem svých vojsk, zároveň však ze země vytvořil svůj další satelitní stát. V Mongolsku tak byl zaveden komunismus, docházelo k čilé podpoře ze strany SSSR, k družbám, výměnným pobytům a obchodu. Stalin, který stál za vytvořením tohoto státu, dal také "příkaz" ke změně písma. Mongolové měli odjakživa své vlastní písmo, vzdáleně připomínající hebrejštinu. To muselo být na jeho příkaz "zapomenuto" a byla uzákoněna cyrilice (azbuka). Po rozpadu Sovětského svazu se i v Mongolsku začaly dít změny. Narozdíl od ostatních sovětských satelitů tu komunisté nebyli postaveni mimo zákon, naopak byla vytvořena jakási "fronta" - strana složená z více stran, ve které byli přítomni dřívější komunisté i demokraté. Mongolsko získalo všechny demokratické výdobytky jako svobodu slova, svobodu pohybu, atd. I přesto, že jsou zde snahy o obnovení dřívějšího skriptového písma, setkává se tato pohnutka s minimálním úspěchem. Azbuka se tu používá už tři generace a ty nemají příliš pochopení pro tento návrat zpět.

Družba se Sovětským svazem a možnost mladých Mongolů studovat v komunistickém bloku se nám vyplatila. Na poslední třídenní výlet, na který jsme vyrazili sami, jsme se dostali díky dvěma různým mongolským párům, které studovaly v Československu. S tím prvním jsme se seznámili v Ulánbátaru, když jsme šli na večeři do místní putyky. Majitel - kuchař a jeho žena - servírka na nás po chvíli začali mluvit lámanou češtinou. O týden později, když jsme hledali možnost, jak se dostat do národního parku Terelj, byli oni první volbou, kde začít možnou dopravu hledat. Majitelův bratr nás nakonec odvezl za skvělou cenu sto kilometrů za 1000 korun. Během pobytu v parku jsme se potřebovali několikrát přesunout z místa na místo a stopovali jsme. Kupodivu nám zastavil pár, který studoval v Bratislavě a druhý den nás také odvezli zpátky do Ulánbátaru.

O přírodě jsem už napsal hodně a nemá cenu věci opakovat. Je jednoduše unikátní a je třeba zažít na vlastní kůži tu neomezenost prostoru a syrovost přírody. Nejčastějšími zvířaty, na která tu narazíte (kromě jaků, krav, koz, ovcí a koní) jsou vrány, svišti, orli a supi. Naše pozornost se samozřejmě nejvíce ubírala k těm dvěma posledním. Na ty totiž narazit v přírodě je neuvěřitelná vzácnost. Supi jsou obrovští ptáci. Jejich "posed" na holé zemi ve skupinách má téměř výhružný nádech.

Zajímavým druhem zvířete žijícího na území Mongolska je kůň Převalského. Tento, na začátku dvacátého století, téměř vyhynulý druh se tady podařilo zachránit díky pečlivé práci ochránců přírody. Velké překvapení pro nás bylo, jak velkou roli zde hraje Zoologická zahrada Praha. V národním muzeu, ve kterém mají o tomto koni celou sekci, byla zoo našeho hlavního města zmiňována mnohokrát a byla prakticky tím hlavním "tahounem" celého záchranného programu. Stavy tohoto zvířete se úspěšně daří zvyšovat a jsou postupně znovu "uváděni" do svého přirozeného prostředí, kterým jsou mongolské stepi. Tento kůň je pro Mongolce velkým symbolem. Je to symbol divokosti a nespoutanosti - což je pro domorodé obyvatele metaforou pro Mongolsko jako takové. Tohoto koně se nikdy nepodařilo řádně domestikovat.

Mongolské vesnice i města jsou naprosto jiná než ta, co jsme viděli v Číně. Prakticky tu nenaleznete moderní budovy, jediné co by se "moderními" dalo nazvat, jsou ještě za komunismu postavené hotely. Stavby, ze kterých už opadává omítka. Všechny domy jsou tu nízké a relativně nízkorozpočtové. V poslední době sice dochází k výstavbě nové, ta je tu ovšem pouze na začátku. Pro cestovatele, který hledá původní krásy, je to vlastně dobře. Vše působí dobově. Města jsou tu téměř prázdná, bez života. Není se čemu divit, když kromě Ulánbátaru tu mají ta velká města jen několik desítek tisíc obyvatel. To by se nedalo v Číně nazvat snad ani vesnicí.

Každá rodina tu má motorku, většinou ve velmi dobrém stavu i čistotě. Není se čemu divit. Motorka je tu základním dopravním prostředkem pro kočovníky. Ti, když vyráží do města, většinou nasedají na motorku, svátečně oděni. Působí to velice zvláště. Upravený mongolský pár si to "sviští" do města za nákupy.

V Ulánbátaru narazíte jen na málo oficiálních taxíků. Praxí tu totiž jsou tzv. neoficiální taxíky, což jsou řidiči bez taxikářské licence, kteří hledají zákazníky a nechávají si platit "na ruku". Jsou zde často využíváni, protože jejich cena je o polovinu až dvakrát nižší než těch oficiálních. Vzhledem k tomu, že tyto "taxíky" není možné rozeznat od ostatních účastníků silničního provozu, je třeba si prostě stoupnout na okraj vozovky a zdvihnout ruku. Během minuty u Vás zastaví neoznačené auto. My jsme tento způsob dopravy také využívali a je třeba říct, že cena, kterou jsme dostávali, byla téměř vždy výborná.

Jakmile se ubytujete v jurtě u rodiny, je třeba počítat s naprostou ztrátou soukromí. Jurta je jejich a tak je s ní také zacházeno. Přestože je to místo, kde jste ubytování Vy, hostitelé budou dovnitř vstupovat bez jakéhokoliv vyzvání nebo zaklepání v kteroukoliv hodinu. Může se Vám tak stát i v deset v noci, že z ničeho nic si hostitelka přijde pro "něco ze skříně". Je to celkem otravné, zvlášť když se k Vám nahrne i několik usedlíků najednou, ale je zbytečné a možná i urážející je uvádět do našich zvyků. Jsme na jejich území a je třeba dodržovat jejich pravidla.

Mongolové považují tlusté maso za tu nejlahodnější a nejcennější část masa. Čím prorostlejší maso, tím lepší. Host je tak často ctěn tím "nejlepším" kouskem.

Stejně jako v ostatních destinacích, jsme i tady zavítali na představení lidových tanců a hudby. To, co jsme viděli, se diametrálně lišilo od všech předchozích vystoupení. Mongolské tance i zpěvy mají mnohem blíže spíše k ruskému než asijskému umění. Měli jsme tak možnost sledovat rychlé pohyby mongolských tanečníků a poslouchat dynamickou hudbu jejich muzikantů. Vynikající vystoupení.


 
25. 09. 2012 - Návrat


Právě se nacházíme kdesi nad Kaspickým mořem a do dvou hodin bychom měli přistát v Istanbulu. Odtud se po dalších třech hodinách čekání odlepíme a letadlo nás dopraví do Evropy, do Vídně. Těžko se tomu věří, tomu že se vracíme. Naprosto přesně si vybavuji, jak jsme odjížděli a návrat mi přišel tak neznámý a hlavně vzdálený, že jsem si ho ani nedokázal představit. Od té doby se toho stalo strašně moc. Zážitků, které si s sebou odvážíme, máme opravdu hodně a možná právě proto mi to připadá tak strašně dávno. Na jednu stranu můj mozek nechce věřit, že je to teprve devět měsíců, co jsme vyrazili. Na druhou stranu mi tou jasnou vzpomínkou na odjezd dává najevo, že se to vlastně odehrálo docela nedávno. Jsou to zvláštní pocity ten návrat. Není to jako se vrátit z týdenní dovolené, opouštíte tím mnohem víc. Opouštíte tím životní styl, měníte smysl a účel dalších dní, do kterých se každé ráno probudíte, měníte život. Těch devět měsíců je totiž víc než dost na to, abyste se změnili. Změnili své rutiny, návyky i pohled na volný čas jako takový. A nemám nejmenších pochyb o tom, že i postoje a chápání. Vracíme se tak do toho normálního života, do toho, ze kterého jsme se před tím tři čtvrtě rokem vypařili. A asi nám dalších pár měsíců připadat normální nebude. Na jednu stranu musím říct, že se těším. Těším se, že uvidím své kamarády, rodinu. Že zajdu na české pivo, skočím si na "meníčko" na oběd, dám si opočenskou zmrzlinu a život bude mít zase řád. Na druhou stranu, už teď mi to chybí. Chybí mi ten pocit volnosti, možnost rozjet se kam chcete, využít den, tak jak chcete, dělat na co máte chuť. Je to neuvěřitelně návykové. Bude mi chybět určitě i ten nedostatek luxusu, ta nemožnost chtít všechno a hned. Ač to zní možná zvláštně, ty omezené možnosti totiž dávají životu takovou "výzvu".

Ach jo, těžko se to všechno popisuje. Sám nevím, co mám od sebe vlastně čekat, až se vrátím. Objednávám si tak od letušky whisky a po devíti neuvěřitelných měsících znovu vychutnávám její zahořklou a zároveň lahodnou chuť.


 
01. 10. 2012 - Chtějme věřit


Jednou z nejzásadnějších věcí, která se pro mne během naší cesty změnila, byl můj pohled na duchovní život. Už od malička jsem měl k této věci docela zvláštní přístup, ale těch devět měsíců ho zajímavě posunulo.

Za tři čtvrtě roku cestovaní jsme měli možnost poznat vícero náboženství počínaje hinduismem, islámem a křesťanstvím přes méně známý džinismus, animismus a šamanismus až po taoismus a budhismus. S tím jsme také poznávali ty, kteří těmto náboženstvím věří. Jsou to lidé jako my, a stejně jako my věří jenom v tu svoji "pravdu". Co vlastně dělá naši "pravdu" tak výjimečnou? Proč Vám Ind vypráví o neomylnosti Šivy a budhistický mnich nemá nejmenších pochyb o své nirváně? Z jakého důvodu Vám neznámý kolemjdoucí začne vykládat o Kristu a jiný si právě pomazává čelo barevným práškem? Každý věří něčemu jinému a nikdo nepochybuje o své pravdě. Poznávání těchto lidí i toho, čemu věří, mne dost ovlivnilo. Dřív bych se asi přiklonil k „západnímu“ náboženství, ale teď už pochybuji o všech "pravdách". Nikdo z nás nemůže vědět, co je skutečnou pravdou, nikdo z nás nemůže říct "ano, já to vím". Proč se tedy snažíme nadřazovat naši "pravdu" nad jinou? Proč rozlišovat mezi nepřeberným množstvím výkladů jakéhosi nadpřirozena, snažit se reálně "uchopit" něco, co uchopit nejde? Proč stavět chrámy, dávat věcem jména, vytvářet rituály. Nerozumím tomu. Nerozumím jaký je ve všech těch "verzích" vlastně rozdíl… Už ho nevidím.

Jsem veskrze realistický člověk. Věřím tomu, co vidím, věřím tomu, co může vysvětlit věda nebo selský rozum. A tohle nedokáže vysvětlit ani jedno ani druhé. A přesto chci věřit. Zní to trošku paradoxně, ale má to svůj důvod. Já nevím, co je na "druhé" straně, přesto chci věřit, že tam něco je. Něco, co dává životu smysl, co je schopno posoudit a vyhodnotit, co je dobré a co ne. A když nevím, co tam je, nemá smysl pojmenovávat, přiklánět se na jednu stranu nebo se za to dokonce "bít". Pravá otázka podle mne není, jestli "Věříš v Boha?" nebo "Věříš v Alláha?"... Otázkou je, zda věříš. Víra nás dělá lepšími, protože všechny výklady říkají to samé - žij dobrý život. To, že věříme, že existuje něco, co soudí a váží naše činy, něco, co nakonec uvádí věci na "pravou míru". To v nás vzbuzuje to nejlepší.

Ale možná ani to není přesné. Možná to není víra, ale jenom potřeba věřit. Ta správná otázka tak není "Věříš?" jako spíš "Chceš věřit?". To je ten hnací motor. A na tom jestli skutečně věříš, jestli si skutečně dokážeš představit nebe nebo reinkarnaci vůbec nezáleží. A já věřit chci. Chci věřit, že vše má smysl a hlavně, že tím smyslem je žít co nejlépe.

Chtějte také věřit… Nejen, že pomůžete sobě i svému okolí, ale také uvidíte svět barevněji, smysluplněji a krásněji. A krás je na světě nepřeberně moc.


 
05. 10. 2012 - Závěrečné sčítání


Asi většině čtenářů vrtá hlavou, kolik podobná výprava může stát. Náš původní rozpočet počítal se 300 tisíci na osobu za šest měsíců. Neměli jsme jasně danou kalkulaci, jenom přibližné výpočty, jak dlouho nám taková suma může vydržet. O to víc jsme byli překvapeni závěrečným sčítáním.

Nejlevnější byly jednoznačně Laos a Kambodža. Dohromady jsme za sedm týdnů cestování v těchto dvou krásných zemích dali asi 60 tisíc, včetně "opičího" zážitku, který nás vyšel na téměř 10 tisíc. Kambodža je pro mne „malým“ rájem, Laos zase přírodním unikátem.

Kousek za nimi je Mongolsko, které jsme měli možnost nomádským způsobem projet za 40 tisíc během tří týdnů. Nejvíc nás stály dvě týdenní výpravy s průvodcem.

Pak to byla Indie a Nepál. Indii jsme projížděli celých šest týdnů a Nepál měsíc. Každá země nás vyšla na 45 tisíc, v Nepálu včetně čtrnáctidenního treku kolem Annapurny. Obě země stojí za to navštívit. Dovolená v Indii není vyloženě příjemný zážitek. Je ji ale jednoznačně třeba poznat, vidět „to“ na vlastní oči. Nepál ohromí svou krásnou přírodou.

Vietnam se s 51 tisíci umístil na pomyslném bronzovém místě. Země je ve skutečnosti relativně levná, půjčení motorky, projetý benzín i opravy však spolykaly přes deset tisíc. V této nádherné zemi jsme strávili pět týdnů a stály za to.

Na zlatém a stříbrném místě nakonec stanuly Thajsko a Čína. Vzhledem k tomu, že v Thajsku jsme navíc absolvovali potápění, postavil bych na první místo Čínu. V obou zemích jsme utratili po 53 tisících, ale nebýt podmořského zážitku, stálo by Thajsko o sedm tisíc méně. Thajsko je pro mne rájem na zemi a byl bych zůstal i déle. Čína je drahá a nestojí za ty peníze.

Letenky do Asie nás vyšly na 25 tisíc a stejně tak i cesta zpátky. 8 tisíc stál přelet z Nepálu do Thajska.

Suma sumárum je to něco přes 400 tisíc za oba, tj. 200 tisíc za osobu se vším všudy na osm měsíců.

Je třeba mít na paměti, že výsledná cena je vždy otázkou luxusu. Je možné cestovat dráž, je možné cestovat levněji. My si vybrali zlatou střední cestu, možná lehce pod standardem. Navíc jsme dobře smlouvali a tipnul bych, že takových 50-70 tisíc jsme ušetřili jenom při dohadování cen hotelů, jízdného a obecně čehokoli, kde byla možnost toho využít. Myslím, že nízkorozpočtoví cestovatelé mají možnost tuto cestu absolvovat za 100-150 tisíc na osobu. Standardem pro ně ovšem bude společné bydlení s jinými, téměř výhradně pouliční strava a nutnost snížit počet návštěv známých turistických lákadel.


 
08. 10. 2012 - 6 tisíc hodin společně


Spoustu čtenářů určitě také zajímá, jak je možné s jedním člověkem vydržet v kuse takovou dobu. U většiny kamarádů vzbuzoval největší obdiv právě fakt, že jsme se od sebe s Luckou prakticky nehnuli ani na krok celých dvě stě padesát dní. Je to dlouhá doba. Doba, kdy nemáte možnost vypnout, jít na pivo jen s kamarády a je třeba se na druhého stoprocentně spolehnout. Asi nejdůležitější je si vybrat člověka, který zvládá věci v klidu a má smysl pro humor. S Luckou jsme tenhle úkol zvládli na jedničku, vlastně jsme se na cestě pořád smáli. Počet hádek by se dal spočítat na prstech jedné ruky a počet dní s "tichou domácností" není třeba počítat. Nula. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč se nám také nechtělo vracet a celá cesta nebyla nic než neuvěřitelným zážitkem plným smíchu a vtipných situací.


 
25. 10. 2012 - Učíme se normálnímu životu


Je to právě měsíc, co jsme se vrátili domů. Je zvláštní tomu říkat „domov“. Za těch osm měsíců si na to člověk docela odvykne, zvlášť když mu tady najednou všechno připadá jiné a cizí. Dynamický život se najednou prudce zabrzdil, možná téměř zastavil. Návrat do normálu, všechno kolem vypadá staticky a fádně. Vím, že to muselo přijít, ale ta změna byla prudká a náhlá. Prvních rozdílů si všímám hned po příjezdu.

Je tu krásná příroda, všechno se zelená. Oproti poslednímu měsíci, kdy kolem sebe nevidíte nic než téměř suché pláně, je to změna. Všude je čisto, nikde se nepovaluje smetí, kolem je uklizeno a vše má svůj řád. Působí to najednou silněji, jedete autem a vnímáte to na sto procent. Po osmi měsících plných odpadků a špíny je to téměř nenormální.

Úplně jiné pocity mám naopak z lidí okolo. Nikdo se neusmívá, všichni zamračeně a nepřítomně kamsi pochodují. Mám pocit, jako kdyby se ten rok nezměnilo absolutně nic. Všichni něco řeší, na něco si stěžují a jsou to nepodstatné maličkosti.

Vracím se bez jakýchkoli návyků a zvyků. Jako bych tu nikdy ani nežil. Můj pravidelný rytmus, který jsem před rokem měl, je v nenávratnu. Nevrací se. Spoustu věcí vnímám jinak, snad líp. Je třeba se znovu zapojit do toho "normálního" života, ale ze začátku mi vůbec normální nepřipadá. Ten pocit naštěstí pomalu ustupuje.

Znovu se do života vrací řád, něco co jsme měli možnost úplně opustit. Nevadí mi to, přesto to není něco, co by mi chybělo.

Některé věci mi najednou připadají divné…

Všude je pitná voda. Desítky litrů tu spotřebuji každým spláchnutím a sprchováním. Ještě před několika týdny to byl luxus, který jsme si vůbec nemohli dovolit, tady to všem připadá normální.

Hodně se tu pije alkohol. Je to běžná součást života většiny lidí. My se do té společnosti vracíme a nejsme schopni s ní držet krok. Myslím, že je to dobře. Člověk z toho českého průměru nějak vystřízlivěl. Do hospody je třeba jít s vědomím, že je možné vypít jenom půlku toho, co spořádají ostatní. Tělo není na tuhle "metlu lidstva" už zvyklé.

Skoro nikdo tady nekouří. Přestože je v Čechách téměř třetina kuřáků, přijde Vám, že je jich pár. V Asii kouří každý.

Kolem všichni mluví česky. Zní to komicky, ale je to velká změna. Po tolika měsících chápete ten jazyk jenom jako "svůj". Nikdo jím nemluví, nikdo Vám nerozumí. Teď jdete po ulici a slyšíte kolemjdoucí mluvit tak, jak mluvíte Vy. Máte z toho až radost, potřebujete je pozdravit, usmát se na ně a začít s nimi mluvit. Tak dlouho jsme byli pryč, že mi ten jazyk připadá být jenom „můj".

Začíná mi chybět asijská strava. Mám rád českou kuchyni, ale nějak mi chybí zelenina, lehká jídla a menší porce. V hospodě dostáváte „meníčko“, které nejste schopni ani sníst.

Návrat byl nepochybně velkou změnou a možností poznat svoji zemi "nanovo". Je to krásná země. Příroda, čistota, řád… Jen lidé mi nepřipadají tak krásní. Jsme zpět a je třeba si na všechno znovu zvykat.


 
26. 10. 2012 - Kdy jindy, když ne teď


Myslím, že Komenský měl pravdu, když říkal, že cestování má být součástí vzdělání každého člověka. Něco, bez čeho není jeho rozvoj završen. Neumím si představit, že bychom neodjeli. Neumím si představit, že bychom neprožili těch neuvěřitelných dvě stě padesát dní. Byla to škola života. Člověka ta cesta povznese, obrousí hrany. Připadám si mnohem vyrovnanější a šťastnější. Spoustu věcí vidím jinak, někdy méně radikálně, jindy více.

Tuhle knížku jsem nepsal pro sebe. Píši ji pro vás, čtenáře, kteří o podobné cestě uvažují, chtějí ji absolvovat, nebo alespoň sní o tom, že by takovou výpravu jednou chtěli podniknout. Rád bych, aby byla nejen popisem mých pocitů, ale abyste měli možnost se do nich sami vžít a pochopit, jak krásný zážitek to je.

Žijeme jenom jednou a podobná cesta je jednou z věcí, které by si člověk neměl nechat za žádných okolností ujít. Je to cesta poznání a volnosti. Takže Vám říkám, jeďte, jeďte hned! Zbavte se předsudků, strachu i řetězů, které Vás drží, vyvarujte se odpovědím "třeba někdy", protože kdy jindy, když ne teď? Je třeba život žít, ne jenom snít…