Šok. Jedním slovem - šok. První pocity se nedaly ani lépe vyjádřit, ani lépe popsat. Přeletět z Káthmandú do Bangkoku je jednoduše jako se výtahem dostat ze suterénu do vyšších pater mrakodrapu. Čekal jsem změnu. Bylo mi jasné, že Bangkok bude jiný, modernější, turisticky rušnější. To, co přišlo, bylo ovšem moc i na instruovaného imigranta. To nebyla Asie, jak si ji nezkušený návštěvník představuje. To byl Londýn. Londýn uprostřed Asie. Hodina cesty po osmiproudové dálnici, kde horizont osvětlovaly světla mrakodrapů, nás nenechala na pochybách, že jsme opustili Nepál. Tohle není země třetího světa, kde nejvyšší budovy sotva došplhají výšky našich paneláků, tohle je kulturní a průmyslové centrum, moderní metropole asijského tygra. Cena taxíku, který nás vezl touhle tepnou civilizace, nás také překvapuje. Osm set bahtů. V Nepálu by podobná cesta byla tak za třetinu...

Otevíráme dveře taxíku a vystupujeme. Centrum Bangkoku. Chvilku se zdá, jako bychom vystoupili na jedné z méně rušných uliček uprostřed anglické metropole. Opravdu nejde jen o pocit. Mrakodrapy v dáli, moderní auta všude kolem, obchody popsané anglickými nápisy, obchody pěkně upravené.

Vcházíme do uličky, ve které jsou rozesety hotely pro turisty. Šok. To prostě není Asie! To je doslova turistické epicentrum, místo kde bloumají stovky turistů, každý druhý v ruce pivo, všude duní hudba a blikají barevná světla. Procházíte jak rušnými ulicemi, tak úzkými uličkami. Kolem jsou obchůdky, masážní centra, hospody, restaurace, diskotéky. V jednu chvíli vidíte hlouček kluků držících v každé ruce pivo tupě se smějících bez jediného slova, hned na to v řadě vyrovnanou skupinu lůžek, na které se bílí turisté oddávají slastným pocitům thajských masáží, následně obtloustlého muže sedícího samotného u stolu, který je doslova zarovnán různými thajskými pochoutkami a nakonec nesourodý pár, nevzhledného muže v pokročilém věku s mladou atraktivní Thajkou, choulících se k sobě jako čerstvě zamilovaný pár. Šílenost. Kam jsme se to dostali. Tohle není ráj, tohle je peklo. Nebýt toho, že všichni kolem vypadají šťastně, bylo by to peklo...

A překvapení přibývalo. Procházíme kolem akvárií, ve kterých ponořené nohy lidí ozobávají stovky drobných rybek, míjíme pouliční prodejce, co prodávají zippo zapalovače velikosti menších televizí. Neagresivnost prodejců, kvalita pouliční kuchyně. Vše překvapuje.

Hledáme hotel. Chci pryč z tohohle "pekla". Možná to ani peklo není, ale změna, kterou jsem prošel během posledních deseti hodin, je příliš velká. Bereme si hotel a po chvíli znovu vycházíme ven. Vykračuji pomalu a opatrně. Nechci být nikým ani viděn ani osloven. Sedáme si v "restauraci" hned na proti. Objednáváme si jídlo a já jen pozoruji. Opatrně a tiše. Nikdo si mě nevšímá. Už to, samo o sobě, je nezvyk. Žádní dotěrní prodejci, žádná velká pozornost. Dojídáme první skvělé jídlo - zelené curry zapíjené thajským pivem. Koukáme kolem. Stále jsem ještě v šoku, zvykám si na změnu okolního prostředí. Upřímně - není to lehké, ta změna je prostě příliš silná.

Po dvou hodinách se zvedáme a procházíme nejbližší okolí. Jsem unavený, doslova vyčerpaný. Let a čekání na letišti unaví, ale mnohem víc vyčerpalo to sledovaní změn. Jdeme spát.
Ráno se probouzíme. Nová životní síla, nová odvaha. Jdeme objevovat! Vycházíme z hotelu a oproti předchozí noci je na ulici relativně klid. Je na čase najít lepší hotel. Lepší, co se poměru cena / kvalita týká. Hotel, co jsme měli, byl pěkný. Ale i přes to byl příliš drahý. Potulujeme se ulicemi o několik bloků dál a nacházíme něco přijatelnějšího a taky klidnějšího. Hned se cítím líp.

Bangkok čeká...

Ten den přijíždí také Lucčina mamka. Připojuje se k naší pouti Thajskem na tři týdny. Velká změna. Ne, že by došlo k nějaké změně našich "zaběhnutých" zvyků. Dochází ke změně vnímání celé cesty. Nejsem to já a ty. Je to spíš "já", "ty" a "ona". Samozřejmě, že slovo "ona" zní příliš formálně a nevyzní správně, co se blízkosti týká. Pokud se na to ovšem podíváme s dlouhodobějšího hlediska, je to opravdu "ona", nový člen party, kterého je třeba respektovat.

Během tří dnů jsme tak nějak prolezli Bangkok. Je jedním slovem překrásný. Tolik možností a krásných věcí. Je to město, které skutečně dokáže překvapit. Představoval jsem si něco mnohem více "zaostalého", ale není to tak. Je to moderní město, které respektuje staré tradice. Díky tomu tu historické památky i staré umění žijí netknutě vedle moderních mrakodrapů a pulzujícího života.

Duchovní památky, projížďka po "Benátkách východu" (jak se říká bangkokským kanálům), thajské speciality, duchovní povznesení, neuvěřitelné divadelní představení a lidské párování východní a západní populace. Spousta vizuálních vjemů, spousta nových obrazů. To je Bangkok.

Ještě před dvěma týdny pro mě bylo toto jméno naprosto neznámým pojmem. Věděl jsem, že je to ostrov, thajský ostrov. Nevěděl jsem ovšem kde je, jak je velký, jak moc turisticky navštěvovaný. Lucka vepsala toto jméno do našeho plánu cesty a jak už jsem psal, já do plánu cesty příliš nezasahoval. Její plán mi z velké části vyhovoval a neměl jsem před odjezdem ani příliš času zkoumat podrobně všechny destinace. I pro Lucku to byla téměř náhodná volba. Hledali jsme místo, kde bychom si po těch jedenácti týdnech cestování udělali trošku pauzu. Může se to zdát až směšné, ale cestování je vážně náročné a únavné. Více unavné než práce. Sám vlastně nevím co konkrétně, jestli je to neustálé přesouvání, změny teplot (od mrazivých po téměř čtyřicetistupňové vedra), nemožnost si vytvořit pořádný životní rytmus nebo ostražitost, kterou je také třeba brát v potaz. Bylo prostě třeba pauzu.

Plán byl jednoduchý. Potom, co Lucčina mamka dorazí do Bangkoku, kde strávíme několik následujících dní procházením města, se přesuneme na ostrov. Tam zůstaneme asi pět nocí. Následně pak budeme všichni tři pokračovat dál do dalších pěti destinací v Thajsku a s Lucčinou mamkou se rozloučíme dvaadvacátého dubna v Bangkoku, kdy odlétá zpátky do Čech.

Cesta na ostrov byla poměrně jednoduchá. Přestože zabrala přibližně pět hodin autobusem, tři čtvrtě hodiny trajektem a následně asi půl hodiny džípem, nebyla ani příliš únavná ani nekomfortní. Cesty jsou v Thajsku na úplně jiné úrovni, než na jakou jsme dosud byli zvyklí, autobusy pohodlné a prostorné. Už cesta trajektem dávala příslib příjemnému odpočinku. Moře čisté a teplé, venkovní teplota dosahovala snesitelných 32 - 35 stupňů. Super.

Přes drobné problémy s ubytováním, jsme nakonec sehnali snad jednu z nejlepších variant, co jsme vůbec mohli. Dva relativně levné bungalovy se samostatnou sprchou a větrákem. Víc není třeba. Podstatná ovšem byla lokace. Pláž jsme měli asi třicet metrů ode dveří a hlavně - byla to téměř liduprázdná pláž. Ráno byste na ní nenašli ani živáčka a přes den bylo v dohledu tak deset, patnáct lidí. Všude klid, žádná hudba, žádný řev. Jen šumění moře a zvuky džungle, kterou jsme měli nedaleko, dalo by se říct, že jsme byli téměř na jejím okraji.

Od toho dne mi místo přirůstalo k srdci čím dál víc. Je to ráj. Opravdu. Opravdu ráj. Tak jak si ho mnozí představují, tak tohle místo je toho synonymem. Krásná písečná pláž s čistou vodou, ticho, palmy, moře a příjemná teplota. Lidé milí a usměvaví.

Připadal jsem si téměř jako ve filmu "Pláž", který mi zvláštním způsobem přirostl k srdci už před nějakou dobou. Ideální pláž, sluníčko, stromy, které přes den poskytovaly blahodárný stín, čistá voda, málo lidí, chatrče z přírodních materiálů a k jídlu zdravá přírodní jídla. Jen jsme tu navíc měli pivo a elektriku. A obě tyhle věci se rozhodně hodí:)

Prvních pár dní jsme nedělali téměř nic. Až po těch dvou dnech jsme se začali poohlížet po nějakých aktivitách, které ostrov nabízel. Dopřáli jsme si thajskou masáž a Lucka s mamkou vyrazili na projížďku na slonovi i s koupelí. Já namísto toho, protože jízdu na slonovi jsme zažili jen tři týdny zpět, jsem zvolil kajak a vydal se na cestu přes moře na neobydlený ostrov Koh Klum. Ostrov se nezdál být na pohled tak daleko, ale, jak už to tak bývá, zdání klame. Celkově jsem ten den ujel asi 20 kilometrů, bylo to náročné:) Zvlášť, když jsem si na cestu vzal jen půl litr vody, sluníčko pražilo a ostrov, na který jsem mířil, byl neobydlený. Naštěstí jsem po cestě narazil na rybářskou bárku, kde mi ochotně dali litr vody, který mne, dalo by se říct, zachránil. Ale jinak v tom vedru... Asi by to bylo celkem hodně nepříjemné.

Během této dobrodružné plavby jsem si bohužel utopil mobil. Asi to nebyl moc chytrý nápad, brát si ho s sebou... Říkal jsem si ovšem, že bude lepší si ho vzít, kdyby se náhodou cokoliv stalo, ať je možnost napsat nebo zavolat. Přece jen jedu sám. Zabalení do sáčku bohužel nebylo dostatečné a i když nevím jak, tak se dovnitř dostala voda a mobil (nebo minimálně baterie) to nepřežil. Doufám, že se mi ho podaří oživit v Bangkoku v servisu.

Vydali jsme se také na skůtrech kolem ostrova. Ostrov je zajímavě rozdělen na "turistickou" a "domorodou zónu". Téměř celá východní strana je domorodá a obráceně. My jsme ho projeli celý kolem dokola a tak měli možnost vidět ty rozdíly. Východ byl opravdu klidný a mírumilovný, západ lehce "divočejší" a živější. Přesto bych ho nepopsal slovem "hlučný" nebo "přeplněný".

Poslední den jsme se rozhodli jít na amatérské potápění, během kterého jste zcela pod dohledem instruktorů, kteří Vám v malých hloubkách ukazují krásy korálů. Myslím, že to určitě stálo za to. Ostrov je totiž na kraji rozsáhlého národního parku, čítajícího přes padesát ostrovů, kde jsou celosvětově známé potápěčské destinace. Druhý den jsme měli v plánu odjet.

Nechtělo se mi. Nechtělo se mi nejen opustit tohle místo, ale navíc mi začalo vrtat hlavou, jestli by nestálo za to udělat si opravdový potápěčský kurz. Kurz, díky kterému bych se mohl potápět bez instruktorů. Potápění je úchvatný sport a kdo neviděl, neuvěří. Je to jiný svět. Tahle myšlenka mi stoupla do hlavy z ničeho nic a bylo třeba se s ní nějak vypořádat. Nemohli jsme tu zůstat, Lucčina mamka samozřejmě chtěla vidět z Thajska více, než jenom Bangkok a jeden ostrov. A navíc jsem musel brát v potaz i zdravotní rizika.

Nakonec to ale bylo silnější než já. A poprvé to přišlo.

Rozdělili jsme se. Já zůstal a Lucka s mamkou odjeli.

Plán byl jednoduchý - sejdeme se během 20.-22. dubna v Bangkoku. Já chtěl udělat dva kurzy - jak pro začátečníky, tak hned na to navazující, pro pokročilé. Doba trvání měla být 5-6 dnů, podle toho, jak to danému studentovi jde.

Čtrnáctého dubna jsme se rozloučili. Poprvé od začátku cesty. Já nastoupil rovnou do "učení" a je čekala cesta zpátky do Bangkoku a dál do dalších destinací.

Já tu začal vést prakticky pracovní život. Každý den v sedm budíček, snídaně a pak už jsem si to vykračoval k silnici, kam pro mě přijel můj instruktor Pierre. Dojeli jsme na molo, nasedli na loď a půl až dvě hodiny si to šinuli na místo ponoru. Destinace se měnili podle viditelnosti a podmínek, takže bylo zajímavé pokaždé nová místa objevovat. Hned po zakotvení následoval první ponor, pak oběd, chvilku pauza a druhý ponor. Ponory bývaly hodinové, ale v hlubinách Vám to přijde jako dvacet minut. Před každým ponorem byla organizována porada, kde se probralo, v jaké formaci dojde k ponoru, jaké cvičení budeme provádět, do jaké hloubky a jakou rychlostí půjdeme a kde by mělo dojít k vynoření. Po ponoru následovalo shrnutí a hodnocení. Jako ve škole:) V šest večer jsme se obvykle vraceli do přístavu, probrali všechno u piva a následně mě Pierre odvezl zase zpátky. Po večerech jsem studoval praktiky a zákonitosti potápění, fyziku ve vodě, atd.

Během pěti dnů jsem strávil pod vodou téměř deset hodin a absolvoval dvanáct ponorů. Z přímočařejších úkolů, které bylo třeba se naučit, bych vypíchnul třeba sejmutí dýchacího přístroje v hloubce (tzv. regulátoru) a jeho vyhledání na zádech a znovunasazení, sundání masky, akutní stavy jako nulová zásoba kyslíku a snaha plic dýchat "vakuum", levitace ve vodě v poloze sedícího Buddhy (na pohled pastva pro oči), měsíční chůze po dně a poskytnutí jinému potápěči vlastní vzduch a společné vynoření. Z těch obtížnějších to určitě byla horizontální plavba těsně nad dnem, kde jsem se špičkou nosu musel dotknout drobné tyčky, navigace s kompasem, vyhledávání předmětu na dně a následně jeho znovuvynoření na povrch za pomocí vzduchových balónů.

V první části kurzu se probíraly úkoly více obecně a byly zaměřeny na celkové chování pod vodou. V druhé části byly pak ponory koncipovány vždy na konkrétní téma, jako byla právě navigace, levitace a nadnášení ve vodě, hloubkový ponor (do třiceti metrů), noční ponor nebo mise nalezení ztraceného předmět.

Nejvíce mne uchvátila právě hlubina. Byl to úplně jiný svět, úplně jiná planeta. Na dně nebylo nic, jenom písek a prázdnota. Několika pokusy jsme ověřili tlak, který se v takové hloubce nachází. Jako příklad bylo zajímavé rozbití vajíčka v třiceti metrech. Žloutek zde zůstává pohromadě a můžete si s ním hrát jako s ping-pongovým míčkem. Barvy v hloubce také vnímáte úplně jinak - červená se Vám zdá jako černá, oranžová jako zelená... Dusíkové omráčení Vám v hloubce zpomalí myšlenky i úsudek, takže Vám dlouho trvají i poměrně jednoduché úkoly. Po ukončení experimentů na dně, jsme začali pomalu stoupat zpátky a obdivovali rostoucí živo se snižující se hloubkou. Narazili jsme na rejnoky, barakudy, ježíka, klauna (ryba z "hledá se Nemo"), a spoustu dalších, který neumím ani pojmenovat. A že jich bylo. Dozvěděl jsem se něco o životě ryb, jakým způsobem spolupracují a spoustu dalších zajímavých detailů. Jeden konkrétní typ rybky se nám například postaral o peeling - když v její blízkosti natáhnete ruku, stačí pak už jen sledovat, jak Vám ozobává malinké kousky odumřelé kůže. Bylo to vážně super. Soustředíte se jenom na to ticho, bubliny a dech a tu nádheru kolem. Tak živo a taková symbióza spousty živočichů na takovém kousku světa. Neuvěřitelný zážitek.

Po pěti dnech jsem kurz dokončil. Od teď se mohu potápět bez dohledu instruktorů, samozřejmě vždy s dalším potápěčem (což je pravidlo potápění).

Za ty dva týdny na ostrově jsem měl možnost trošku poznat Thajce, jejich způsob myšlení i pohledu. Ale o tom zase příště.

Během pobytu zde jsem měl možnost poznat i příběhy lidí, kteří se tu zabydleli a rozhodli se tu zůstat. V něčem jsou si velmi podobné...

Můj instruktor Pierre se zabýval potápěním už velmi dlouhou dobu před svým pobytem v Thajsku. Jezdil po různých potápěčských destinacích ve světě, ale základnou, kde žil, byla Belgie. Po svém prvním pobytu v Thajsku se mu zde tak zalíbilo, že se rozhodl sem v dohledné době vrátit natrvalo. Rok po návratu ze své první cesty dosedl na thajskou půdu podruhé a už se nevrátil. Žije tu velice štastný život a jak sám říká "Každý den ráno se musím štípnout a zatřepat hlavou, abych si uvědomil, že to co se děje není sen, ale realita".

Paul - angličan před padesátkou, který se ve svých čtyřiceti letech rozhodl pro cestu kolem světa s kompletně objednanými letenkami, daleko nedoletěl. Z Londýna odletěl do Bangkoku a z Bangkoku na nejbližší letiště od ostrova. Nikdy tu nebyl, nevěděl co ho čeká. Zabydlel se tu a nejen, že si svůj pobyt tady namísto týdne prodloužil na měsíc, ale po měsíci se rozhodl, že tu zůstane žít a už se nevrátí. Ve chvíli, kdy rušil letenky a paní na přepážce mu říkala "ale víte, že neuvidíte tohle a tohle, příjdete o tento zážitek a tamten...", odpověděl, že je mu to jedno, že našel co hledal. Velmi spokojeně tu žije už osm let a jediné co mu tu chybí je anglické pivo a pověstná anglická snídaně.

Andrej - původem rus, který se v šesti letech přestěhoval s rodiči do Prahy. Umí skvěle rusky i česky. Původním zaměstnáním to byl hotelový manažer. Bavilo ho to, ale spousta práce a žádný volný čas ho přiměli k měsíční dovolené a čirou náhodou si vybral tuto destinaci. Po měsíci napsal do hotelu, že končí a zůstává zde.

Všichni tři (ve skutečnosti je těch příběhů víc) tu samozřejmě žijí normálním životem - mají práci, platí nájem nebo hypotéku, našli si tu kamarády a po večerech se vídají se známými. Není to skupina lidí, kteří žijí ze své renty. Pro ně je zde ovšem zásadní rozdíl v tom, že jsou tu mnohem štastnější, než byli kdy jinde. A to už nemůže být náhoda:)

Tato zpráva o nalezeném ráji se sama zničí za pět vteřin, protože by měla zůstat tak soukromá, jak jen to jde. Jednou z hlavních přísad tohoto ráje totiž je malý počet turistů, kteří o tomto místě vědí. Takže sem nejezděte a ať Vás tu příště, až sem přijedu, rozhodně nenajdu!

Blíží se můj odjezd, ležím na pláži, pozoruji drobné vlnky, které olizují písek. Kolem nikdo. V dálce slyším jen tlumené hlasy. Ten ráj se mi vážně vůbec opouštět nechce. Ale nedá se nic dělat, je třeba pokračovat v naší cestě za poznáním.

Aktualizace: Neubránil jsem se a ještě si pobyt na ostrově o jeden den prodloužil. Naštěstí mám pár dní rezervu, než se máme sejít v Bangkoku, takže to vlastně vůbec nic nemění. Zítra už ale určitě pojedu... Doufám.

22-tého jsme se znovu s Luckou i její mamkou sešli v Bangkoku, prošli pár obchodů, zašli na společný oběd, přebalili věci a s mamkou se rozloučili. Prakticky všechny dárky, které jsme dosud nakoupili, teplé věci, které byly nezbytné v Nepálu a suvenýry, které jsme si chtěli nechat na památku, jsme s mamkou poslali domů. Podstatně se nám tím odlehčil batoh a dostali jsme se snad i pod původní váhu těchto spolucestovatelů.

Zůstali jsme v Bangkoku ještě několik dní. Nevím čím to je, ale v Thajsku se mi obecně nechtělo z žádného místa odjíždět. Kdekoliv jsme byli, tam to chtělo ještě "aspoň pár dnů navíc". Párkrát se mi to stalo i v Nepálu, ale tady byl ten pocit podstatně silnější. Vlastně byl tak silný, že jsem začal u Lucky silně lobbovat za prodloužení povolení k pobytu a nakonec souhlasila. Přesto k němu bohužel nedošlo.

Systém povolení k pobytu tu má zvláštní pravidla. Česká Republika je jednou ze zemí, která nepotřebuje víza k pobytu na thajském území. Při vstupu dostanete do pasu pouze razítko s datem, kdy musíte zemi opustit (jeden měsíc). Vzhledem k tomu, že neplatíme za víza, jsem také čekal, že nebude problém toto povolení prodloužit. To jsem se ovšem mýlil. Po odpovědi našeho konzula v Bangkoku, jsme se dozvěděli, že povolení na thajském území vůbec prodloužit nelze a jedinou možností je vycestovat ze země pryč a vrátit se zpět. Tím by nám bylo povolení prodlouženo o dva týdny. Vzhledem k tomu, že cesta do všech zemí okolo je podmíněna vízy, která je třeba zaplatit, rozhodli jsme se, že zůstaneme u původního plánu a Thajsko do těch zmíněných třiceti dní opustíme.

Bylo třeba si rozmyslet, jak budeme pokračovat v cestě. Původní plán byl totiž podstatně narušen. Díky tomu, že jsem zůstal na potápěčský kurz, jsem neviděl část Thajska, kterou Lucka projela. Po domluvě jsme se rozhodli, že se na ta stejná místa vracet nebudeme. Já v podstatě preferuji spíš cestování po méně turisty-zaplněných místech, což jejich destinace zrovna moc nebyly. Nejvíce se mi z nich líbily fotky a povídání o Chang-Mai, ale řekli jsme jasné "ne" návratu do stejných míst. A asi to tak bylo správně. Něco za něco:)

Z Bangkoku jsme se tedy rozjeli do města Kanchanaburi, kde jsme strávili další čtyři noci. Překrásný byl především krátký výšlap po národním parku Erawan, kde se nachází sedmistupňový vodopád.
Začínáme se čím dál častěji pohybovat na naší cestě po dvou kolech. Půjčení motorky nebo skútru je nejen levnější variantou, při které poznáte lépe okolí, ale především není třeba se spoléhat na autobusy a je možné toho více stihnout. V případě, že se Vám někde líbí, prostě zůstanete, není třeba spěchat.

 Nejdelší cesta po Thajsku nás čekala, když jsme opouštěli město Kanchanaburi a přes Bangkok jeli až na úplný sever do města Chang Rai. Celkově šlo asi o sedmnáctihodinovou cestu, s tříhodinovou pauzou v Bangkoku. V Chang Rai jsme zůstali dva dny a 1. května, v den, kdy se v Čechách oslavuje Svátek práce, jsme překročili hranice Laosu. Přesně měsíc od našeho vstupu do Thajska.

Ten měsíc ale rozhodně stál za to. Thajsko je opravdu rájem a okusit ho, aspoň na těch třicet dní, pro mne bylo velkým zážitkem.

Jediná menší černá tečka na naší cestě byl už jednou zmíněný mobil. Nakonec se ho v Bangkoku přivést znovu k životu nepodařilo. Všechny kontakty byly pryč, stejně tak i různá jiná čísla, poznámky a aplikace. Mobil jsem měl tak rád, že jsem se rozhodl si aspoň na zbytek cesty, koupit úplně ten samý z druhé ruky. V Bangkoku jsme zajeli do obrovského nákupního centra. Byla to vlastně taková "vietnamská tržnice" v obrovském obchodním komplexu. Jedno patro bylo kompletně zaměřeno na mobily a obchůdků s tímto artiklem tam mohlo být kolem 100 - 150ti. Představte si to. Patro přeplněné obchody s mobily. Ten chaos a konkurence… To v Evropě prostě nezažijete. Mobil jsem tedy nakonec samozřejmě sehnal, přišel mne na nějakých 600 korun a musím říct, že je ve velmi dobrém stavu. Jen škoda těch kontaktů…

 V thajském hlavním městě jsme navštívili představení zvané "Siam Niramit". Byl to úchvatný zážitek. Asi to nejlepší představení, jaké jsem kdy viděl. Ať už se koukáte na desítky herců, kteří se najednou pohybují po jevišti, bájná stvoření létající po lese, slony procházející hledištěm mezi diváky nebo řeku linoucí se přímo po jevišti, do kterého skočí mladý Thajec šipku… Vše bylo překvapující a dokonale připravené.

V Thajsku je ve velké úctě král země. Bhumiphol Adulyadej tu vládne již 66 let a obyvatelé si ho tu velice váží. Kolem něj je tu vytvořená jakási "aura", která je cítit na každém kroku. Jeho portréty tu visí na zdech, na cestách vidíte jeho podobiznu nesčetněkrát na billboardech a památnících. Před představením Siam Niramit nám proběhl před očima asi tříminutový shot, shrnující králův život, při kterém muselo celé divadlo povstat. Předpokládám, že se tak děje obecně před každým představením nebo filmem. Urážka královského majestátu je tu trestána až do tří let natvrdo.

 Nerad bych zobecňoval, ale ať se na to podívám, jak chci, do Thajska prostě jezdí jiní turisté než do Nepálu nebo Indie. Turisté tam mi rozhodně vyhovovali více. Byly to převážně dobrodružné povahy hledající něco nového. Thajsko je pro více konzumní turisty. Pupkatí dědci, opilí mladí kluci nebo "divoké" party holek. Nic takového jsme v takové míře v předchozích dvou zemích neviděli. Pokud by se našlo něco, co mi tady trošku nesedělo, tak to bylo právě tohle. Situace se ovšem rapidně změní, když se dostanete do méně turisticky aktivních oblastí a kolem sebe nevidíte téměř nikoho jiného než lehce nahnědlé černovlasé kolemjdoucí. Čím méně turistická oblast, tím lépe.

Thajsko je dražší než Nepál i Indie. Ceny se tu většinou pohybují na podobné úrovni jako v ČR, ať se to týká jídla, cestování nebo zboží. Levnější je tu stále ubytování a levnější může být i jídlo, pokud víte kam zajít. Dá se tu najíst kvalitně a levně zároveň. Přestože je země dražší, náš rozpočet je na tom velmi dobře. Rozpočet máme společný, oba si kupujeme, co chceme a na co máme chuť a platíme to dohromady. Abychom udrželi výdaje co nejníže, smlouvání je tu na denním pořádku. Thajsku se smlouvá podobně jako v Nepálu, s cenou můžete jít dolů, ale příliš velké úspory nečekejte. Obecně bych řekl, že to může být tak 10% - 15% z ceny. Záleží hodně na tom, kde smlouváte. Pokud se procházíte po Kao San Road (turisticky velmi aktivní část Bangkoku), pak mohou prodejci jít s cenou více dolů, než někde na okraji, kde jsou už ceny i bez slev poloviční.

 V Thajsku jsme se poprvé tak trošku připekli na sluníčku. Intenzita, se kterou tu sluníčko opaluje, je opravdu vysoká a především Lucka na to asi bude dlouho vzpomínat. Stačil jeden den a nohy měla rudé jako rak a kůži tak napnutou, že několik dní téměř nevycházela z bolestí. Šlo pravděpodobně o akutní alergickou reakci na silné sluneční záření. Já jsem se taky trošku připálil, ale naštěstí ne tolik. Na několik dní po tomhle incidentu jsme pak prakticky přestali cokoliv dělat, protože jakýkoliv pohyb byl více než nepříjemný.

A co tu vlastně děláme, když "nic neděláme"? Naše volno bych rozdělil na dvě skupiny - volno po večerech a volné dny.
Po večerech, když se vracíme zpátky na pokoj, jsme většinou dost unavení. Ať už je to tím teplem nebo cestováním, většinou se podíváme na jeden dva díly nějakého seriálu (jasně vede Červený Trpaslík a Teorie velkého třesku:)) a jdeme spát. Výjimečně se podíváme i na nějaký film, ale za celé ty tři měsíce by se to dalo na prstech dvou ruk spočítat. Když máme náladu tak hrajeme počítačovou hru, na které už dva roky pracuji. Lucku to naštěstí baví, takže jsem rád, že to můžeme zkoušet:)
Volné dny většinou neplánujeme. Neřekneme si dopředu "pozítří nikam nejedeme", spíš to přijde samo, když vidíme, že by bylo dobré dát si chvíli pauzu. V tu chvíli pak nastupuje moje "povinnost" přidat fotky na Internet, dopisovat články, případně i tak trošku pracovat. Možná tomu nevěříte, ale já tu sem tam i pracuji:) Pracuji na projektu té hry, protože pro mě je to doopravdy zábava a dalo by se říct i relax. Lucka je zase nenapravitelný knihomol, takže si ráda někam zaleze a čte si. Často dočte třeba celou knížku, kterou si půjčila na recepci a zase ji vrátí. Dá se říct, že chvil, kdy tu doslova ležíme a koukáme "do blba" je jako šafránu. Spíš bych to nazval "aktivním odpočinkem":)

K čemu tu došlo, byla změna hygieny. Thajsko je svým způsobem velmi podobné Evropě. Je tu (v porovnání s Indií a Nepálem) čisto a na odpadky na zemi nebo v řekách tu narazíte opravdu zřídka. To také trošku otupilo naši ostražitost, co se hygieny týká. Desinfekční gel používáme zřídka (samozřejmě si ovšem myjeme ruce:)) a nebránili jsme se ani pouličním jídlům. Nutno dodat, že jsme v pořádku a nic se nám nestalo:)

Začnu tou, pro většinu čtenářů, asi zajímavější částí - jídlem. Thajské jídlo je skvělé. Těžko hledat jiná slova. Je zdravé, lehké a různorodé. Jejich porce jsou malé, prakticky poloviční, což dává tělu dostatek času ke zvážení sytosti a případně doobjednání druhého chodu. Dalo by se říct téměř ideální kuchyně. Jediní, kdo si tu trošku zkazí chuť, jsou asi vegetariáni. Ne, že by tu nebyla vegetariánská jídla. Jsou tu, navíc se tu často nachází v menu i sója a tofu, ale fakt je ten, že ty nejlepší dobroty tu mají vždycky s masem. A jí se tu doslova jakékoliv maso. Kuřecí, rybí, vepřové, hovězí, skopové, zvěřina, ale také různé druhy hmyzu, žab, hadů a spoustu dalších dobrot.

Asi nejznámější pochoutkou je tu zelené curry, následováno červeným. Obě jsou výborné, ale máte možnost tu ochutnat i pochutiny z curry žlutého, Massaman a Panang curry. Jídla z tohoto koření tu naleznete doslova na každém jídelním lístku a často v různých zajímavých variacích. My si například objednali curry ve vydlabaném kokosovém ořechu, který dodal omáčce vynikající hladkou příchuť. Thajské curry jídla nejsou tak "invazní" jako indická, žaludek je většinou tráví celkem dobře a ani chuťově nebývají tak ostrá.

Thajci věří, že ostrá jídla dodávají energii. Věří, že ostrost doslova znamená energii a tak si dopřávají alespoň lehce ostrá jídla poměrně často. Přiznávají ostrým jídlům také repelentní účinky, díky kterým pach Vaší kůže více odpuzuje komáry a jiný hmyz. Nevím, co je na tom pravdy, ale fakt je, že když sedíte s více Thajci okolo, komáři si ve velké většině případů vezmou na mušku právě Vás.

V jedné restauraci jsem ochutnal jídlo z "náš šéfkuchař doporučuje" - barmské curry s vepřovým masem. Už první ochutnávka mne vrátila zpátky do Indie a do její pekelné kuchyně. Těžko z toho usuzovat, jaká jsou ostatní barmská jídla, ale celkem bych si tipnul, že barmská kuchyně bude mít s tou indickou leccos společného.

Dalším výborným jídlem je jejich národní pokrm zvaný Pad Thai. Je to maso dle vašeho výběru, s bambusovými výhonky, vajíčkem a nudlemi. Úloha tohoto jídla je podobná nepálskému Dal Bhatu, ale naštěstí ne v takové míře jako v této hornaté zemi.

Polévky nás tu obecně trošku zklamali. Stejně jako v Nepálu, jsou i tady považovány za samostatné jídlo a to ve velkém balení. Často se bohužel jedná spíše o vodu, do které je hozena zelenina a případně maso, bez nějakého "vyvařování", takže zážitek z tohoto pokrmu je docela syrový.

Ochutnal jsem tu také speciality, díky kterým je Thajsko známé po celém světě - různé druhy hmyzu, obvykle usmažené na pánvi. Já ochutnal kobylky, cvrčky a červy. Chuť těchto jednohubek je docela složité popsat. Červi chutnali ploše a moučně. Ani bych neřekl, že přežvykuji červa, kdybych si ho předtím pořádně neprohlédl. Kobylky a cvrčci chutnali jinak. Především je třeba překonat ten odpor. Odpor k hmyzu. Myslím, že to má co dělat s tím, že v Evropě prostě nejsme na hmyz a jeho přítomnost tak zvyklí, jako jsou obyvatelé Asie. Hmyz je tu všudypřítomným společníkem, tím pádem není jejím obyvatelům "odporný". Za druhé - tyhle potvůrky vůbec při kousání nekřupou tak moc, jak jsem si představoval. Osobně mi právě tato představa přišla nejvíce odporná. Nakonec ale nebyla realita tak hrozná. Co se chuti týká, bylo to něco mezi těmi hospodskými brambůrkami a malými křupkami. Zážitek to rozhodně nebyl odporný, přesto to nebyla vyloženě lahůdka, kterou bych si chtěl dopřávat každý den u televize. Možná je to ale způsobeno i zbytkem nějakého toho odporu, který by dřív nebo později byl častější konzumací překonán.

Vynikajícím osvěžením jsou nápoje z různých druhů ovoce, ať už podávané v ledové tříšti nebo vychlazeném mléku. Postupně jsme ochutnali snad všechny možné kombinace, kde nejlepším byla určitě melounová nebo ananasová varianta.

Ochutnal jsem několik druhů thajských piv. Byly to dražší Singha a Leo a pak lokální Chang. Jednoznačně jsem dával přednost místnímu pivu Chang (v překladu "slon"). Pivo mělo nejen říz, ale i správnou chuť. Singha a Leo jsou spíše uniformní evropská piva, Chang má kouzlo, svého ducha. Zajímavostí tohoto piva je, že je jeho export zakázán. Protože je toto pivo vařeno po celé zemi v různých pivovarech, je i obsah každé láhve "jiný", což je pro export a jeho pravidla nepřípustné. Vše, co jde na export musí mít jasně deklarovaný obsah. Chang ho nemá. Nemá například jasně deklarován obsah alkoholu. Má uvedeno pouze přibližné maximum, proto není na lahvi napsané "obsah alkoholu 6%", ale pouze "obsah alkoholu maximálně 8%". Kolik má lávev, kterou jste si právě vybrali z ledničky? Vytáhli jste si výherní los:)

Ochutnal jsem i místní whisky. K mému překvapení byla nejen pitelná, ale i lahodná. Taková "lady whisky". Tento nápoj obecně nemá něžnější pohlaví rádo, ale myslím, že v případě thajské whisky by dámy možná udělaly vyjímku. Chuť připomínala spíše becherovku s Jägermeisterem.

Jediným nepříjemným zvykem, kterého jsme si povšimli pouze ve skutečně thajských restauracích (tj. tam kde na "bílého" nenarazíte), je neustálé dolévání pití. Číšník Vám donese Vámi vybraný nápoj a naplní s ním plnou skleničku. Ve chvíli, kdy se napijete a položíte sklenici znovu na stůl, číšník přijde k Vašemu stolu a skleničku znovu doplní po okraj. I když se to zdá být velice úslužným gestem, celkově to na nás působilo spíše rušivě a nepříjemně.

---

Jízda po thajských silnicích se podobá více evropskému stylu jízdy než tomu asijskému, jakému jsme byli zvyklí z předchozích zemí. Doprava tu má systém, pravidla silničního provozu jsou tu víceméně dodržována, i když tu a tam je tu vidět "asijská nátura".

Silnice jsou tu ve velice dobrém stavu, často mnohaproudové dálnice i do menších měst tu příjemně překvapí. Lucce dálnice připomínali americké typy dálnic.

Na dálnici je možné se každých několik kilometrů otočit přímo do protisměru, což dle mého názoru zvyšuje nebezpečnost, ale na žádnou nehodu jsme během cest nenarazili. Na dálnici v odstavném pruhu mají povoleno vjíždět i pomalé motorky a kola.

Stejně jako v Nepálu byla oblíbenou a jednoznačně preferovanou značkou Suzuki, v Thajsku má jasné prvenství značka Toyota. Je tu doslova "přeToyotováno". Osm z deseti aut se tu honosí touto značkou. I z toho lze usuzovat, že Thajsko je na tom ekonomicky velice dobře.

Třístopé taxíky a vozítka místních tu mají sidekáry se střechou pomáhající překonat vedro, které je tu na hranici únosnosti. Teploty tu šplhali ke čtyřicítce, což stín vrhaný pojízdnou stříškou tělu podstatně ulehčoval.

Tuktuky se tu dají sehnat za velmi dobrou cenu, pokud máte čas a trpělivost nechat se zavést po cestě do několika obchodů a prohlédnout si jejich zboží. Za deset bathů Vás řidič zaveze i na vzdálenost pěti až deseti kilometrů, pokud souhlasíte s návštěvou těchto obchodů. Řidiči jsou následně "odškodněni" těmito obchody, kde přivezení zákazníci často koupí zboží mnohonásobně převyšující cenu dopravy.

Stejně jako u předchozích dvou navštívených států bych i tady rád popsal několik obecných pravidel a zvyků, které v Thajsku platí.

Především, Thajsko je jiné než Nepál nebo Indie. Jestliže tyto dvě země byly podobné a přesto jiné svým způsobem, pak Thajsko je jiné samotnou svou podstatou. Je to jiný svět. Stejná oblast, podobná příroda, jiný svět. Obrovský rozdíl.

Thajsko je ráj pro pány. Mladou Thajku s bílým mužem tu potkáte doslova na každém kroku. Obvykle se jedná o postarší pány, kteří si chtějí užít ten svůj podzim života. Jak už jsem psal, nejedná se ve většině případů o společnice, ale o ženy, které si považují evropské typy mužů, kteří jsou galantnější, štědřejší a pracovitější než jejich thajští vrstevníci. Pokud jste muž a jste zklamaný životem, pak Thajsko pro Vás může být tím správným lékem jak na sebevědomí, tak i na štěstí.

 Thajci jsou obecně líní tvorové. Jak říkají místní obchodníci a investoři "pokud Thajec nemusí, tak nedělá". To je taky jedním z důvodů oblíbenosti bílých u žen. Thajci si velmi rádi přivydělají "rychlé prachy" u turistů, protože ví, že ti peníze mají a jsou ochotni platit. Ceny se tak často rapidně mění například v restauracích, kde vidíte sedět skupinky turistů a v restauracích, kde posedávají pouze místní. Jsem až překvapený, jak mohla tato asijská země dospět do takového stadia ekonomické vyspělosti, když její obyvatelé k práci příliš duševních předpokladů nemají.

Jedním z příjemných rysů thajských obyvatel je neustálý úsměv na tváři. I když se často jedná o úsměv falešný, Thajci se usmívají navzdory svým problémům a chmurám. Přestože víte, že se jedná často o přetvářku, jejich úsměv Vám zlepšuje náladu mnohem více, než kdybyste namísto toho viděli strhané obličeje naštvaně pokukující kolem sebe.

Thajci jsou velice hrdým národem. I přes své úsměvy na tváři si o turistech myslí své a podle názoru několika bílých, se kterými jsem se dal do hovoru, na ně nahlíží svrchu jako na duchovně nevyspělé narušitele. Jak už jsem ale říkal, na první pohled to rozhodně nepoznáte.

Hrdost národa poznáte především podle vlajek, které tu plápolají, kam se jen podíváte. Ať už je to thajská vlajka, nebo thajský znak, tyto vlajky tu naleznete téměř na jakémkoliv místě a v perfektním stavu. Turista tu nikdy není na pochybách, kde se nachází. Pokud nevidíte thajskou vlajku, nejste v Thajsku.

 Země má v porovnání se středoevropským státem mnoho výhod pramenících z její polohy. Pokud se zamyslíte nad rozdíly, které provázejí obyvatele této země s námi nebo jedním z našich sousedů, pak tu vyvstane hned několik zásadních rozdílů. Především tu není třeba topení. V zemi je celoročně taková teplota, že se tu nenachází radiátory ani jiné druhy topících zařízení. Pro cizince je tu nezbytností, alespoň během nejteplejších měsíců, přítomnost klimatizace, ovšem pro místní je teplo standardem, takže nepotřebují ani klimatizaci. Přítomnost moře i hustých lesů tu dopřává tělu velice zdravé a příjemné klima, vody je tu téměř celý rok dostatek. Díky tomu se tu také daří ovoci, zelenině i ostatním plodinám, takže jsou tu tyto poživatiny velice levné. S tím jde ruku v ruce i levnější krmivo pro zvířata, jejichž maso je tu také cenově velice přijatelné. Stejně tak se tu daří i jednomu z nejlepších druhů dřevin - bambusu. Bambus se dá nejen jíst, ale především je to ideální stavební materiál. Extrémně rychle roste (v ideálním případě až metr za den), je pevný a ohebný. Nábytek i celé domy jsou tu často stavěny z tohoto materiálu, takže cena základních domů je extrémně nízká (pokud nemluvíme o ceně pozemků).

Okusili jsme pravou thajskou masáž a musím říct, že to byl pro tělo neuvěřitelný zážitek. Masáž je unikátní rozsahem, do kterého je tělo ohýbáno a také počtem "rupnutí", které obratle během jedné nebo dvou hodin zakusí. Osobně mi společně s masážemi Shiatsu připadá tento typ masáží tou nejlepší, jakou jsem měl možnost okusit.
 
Thajsko je překrásnou a zajímavou zemí. Kdo nezkusí, tak nepochopí. Pokud se rozhodnete do Thajska vydat, okuste jak turisticky atraktivní oblasti, tak i překrásné pláže. Rozhodně ale nevynechejte venkov, který Vám ukáže pravou tvář Thajska se vším, co k tomu patří.

Prvního května o půl páté odpoledne jsme překročením řeky Mekong ve městě Chang Khong opustili Thajsko a vstoupili na laoskou půdu. Tímto krokem jsme se během chvilky stali doslova milionáři. Rozměněním pěti tisíc bhatů jsme rázem drželi v ruce více než milión a čtvrt laoských kipů. Na shledanou thajský ráji a Laose, budeš to mít těžké, protože tvůj západní soused nasadil laťku hodně vysoko.