První ze států, ve kterém jsme měli v plánu se déle zdržet, byla Bosna a Hercegovina. Čekal jsem asi stát zničený válkou, svět chudých a začátek konce civilizované Evropy. Ve všem jsem se mýlil. Bosna není žádný konec světa, místo, kam se odváží jen ti odvážnější. Stopy války, která tu před dvaceti lety zuřila, musíte hledat a ani lidé, ani svět kolem vás téměř nenaznačuje, že by tu kdy vůbec nějaká byla.

Například Sarajevo. Člověk si to jméno jenom matně pamatuje z televizních zpráv, ve kterých běžely novinky z bojů v Jugoslávii. Slovo "Sarajevo" se mi tenkrát zdálo téměř synonymem války a čekal jsem, že svému jménu taky dostojí. A ono je to turistické centrum! Všude samé kavárny a restaurace a centrum je doslova plné turistů. Jako vždy jsme se snažili turistickým destinacím vyhýbat, a proto jsme střed jenom prošli. Mnohem více nás zajímaly okraje města a jak asi vypadají… K mému překvapení i ty vypadají velice pěkně. Tu a tam sice vnímavému pozorovateli neuniknou malé díry ve zdech budov vzniklé výbuchem granátů či střelbou samopalů, ale jinak tu stopy války nenaleznete.
 
Co pryč není a zůstává v zemi jako "larvy války" jsou miny. Ty tady byly kladeny ve velkém množství hlavně na pomyslné hranici dvou rozdílných částí země a dodnes jsou reálným nebezpečím nejen pro obyvatele, ale i turisty. V Bosně se nedoporučuje chodit mimo vyznačené trasy, protože možnost kontaktu s nevybuchlou náloží je stále víc než reálná.

Země je tvořena dvěma republikami - Federací Bosny a Hercegoviny a Republikou srbskou. Tady je třeba si dát pozor a neplést si Republiku srbskou s Republikou Srbsko, což je nezávislý stát na sever od Bosny a Hercegoviny.

Bosna a Hercegovina je od svého vzniku konfrontována s mnoha problémy. Jedním z hlavních je určitě národností složení. V zemi se nachází Srbové, Chorvati a Bosňáci. Na to byl brán zřetel i při sepisování ústavy. Země má svým způsobem tři "premiéry". Jeden je volen v Republice srbské, druzí dva pak v Bosně a Hercegovině. Republiky mají své odlišnosti a často i jiné zákony, přesto tu mezi nimi vládne respekt a, na první pohled, klid. Narážíme tady na první mešity a minarety, často stojící jen několik desítek metrů od kostelů, ať už pravoslavných nebo katolických.

Země je spolu s Makedonií tím nejzaostalejším státem bývalé Jugoslávie. Přestože se tady nacházely významné strojírenské továrny, většina byla během války zničena a země se svou produktivitou stále pohybuje pod hranicí HDP před začátkem války. Vysoká nezaměstnanost kolem 45% sráží i vyhlídky na ekonomické oživení.

Naše cesta vedla od hranic s Maďarskem přes Srbsko do hlavního města Bosny a Hercegoviny, Sarajeva. Odtud jsme dále směřovali k jezeru Boračko blízko města Konjic a následně do známého města Mostar. Dále pak už na jih na hranice s Černou Horou.

Kousek od Sarajeva jsme zajeli až do olympijské vesnice a vylezli na místní horu, na jejíchž sjezdovkách probíhal v roce 1984 souboj o medaile. Vesnice je téměř prázdná. Kolem mnoha hotelů přímo naproti sjezdovce se procházelo jen několik desítek lidí, některé vleky byly rozebrané nebo v žalostném stavu. Tak bohužel končí mnoho olympijských vesniček. Velké areály, které následně nenajdou uplatnění.

Jezero Boračko nás velice příjemně překvapilo. Přestože šlo o malé ledovcové jezero, voda byla teplá, extrémně čistá a kolem jenom málo lidí. Dokola se tyčily vysoké kopce, které vytvářely atmosféru "zapomenutého světa".

V Mostaru jsme se zdrželi jen jednu noc. Město je turistickým centrem a jeho hlavní ikona - most přes řeku Taru - je jedna z nejfotografovanějších památek Bosny. Přesto o žádnou památku nejde. Původní most byl postaven v 16. století, ale během války ho Chorvaté odstřelili. Španělsko, USA, Turecko, Itálie, Nizozemí a Chorvatsko se rozhodlo tuto křivdu napravit a vystavět identickou kopii mostu, která byla dokončena v roce 2004. Dnes z něj, z výšky 25 metrů, skáčou za almužnu dobrovolníci i několikrát za hodinu. Z kratochvíle se během několika let stal "byznys" přitahující turisty.

Rozhodli jsme se pro rafting na řece Neretvě a byl to neuvěřitelný zážitek. Nebyla to adrenalinem naplněná plavba, ale průjezd téměř panenskou přírodou skrz kaňon. Voda byla tak čistá, že bylo vidět dno i čtyři metry hluboko. Vzhledem k tomu, že jsme sjížděli vrchní tok řeky, byla voda také velice studená. A věřte mi, že skok do vody s teplotou 13 stupňů člověka opravdu osvěží. Nakonec se na ni ale dalo zvyknout a asi 300 metrů jsme řeku plavali jen v záchranných vestách a následně zase nalezli promrzlí na raft.

Bosenská kuchyně se dá popsat dvěma slovy - samé maso. A to většinou hovězí nebo jehněčí, protože vepřové muslimové nejedí. A podobně to bude asi ve větší části bývalé Jugoslávie. Ať už je to pljeskavica, což je něco jako burger, nebo čepavi - krátké párečky mletého masa obvykle podávané v pitě, tahle jídla dostanete všude a často nic jiného není. Dalším tradičním jídlem je burek - koláč z listového těsta plněný buď masem, špenátem nebo sýrem. Kdo má rád polévky, může vyzkoušet telecí čorbu. Jak už jsem napsal, jako pečivo je tu tradičně podávána pita - vynikající "chléb" ve tvaru kruhové placky.

Tradičně se v Bosně hodně pije káva, kterou by našinec nazval jednoduše "turek". Je připravována v malých kovových konvičkách (zvaných džezva)a káva je do nich přidána hned na začátku přípravy (ne až po varu vody). Obvykle je podávána s kostkou cukru, která se namáčí v kávě a jí se samostatně. Nedílnou součástí servírování kávy je i sklenka vody a sladkost zvaná rahat lokum, což je jakési želé obalené v moučkovém cukru.

Milovníci piva určitě ochutnají pivo Sarajevsko nebo Nektar. Sarajevsko mi celkem chutnalo, ale je na místě říct, že české pivo je prostě české pivo. Pokud vám tedy místní nechutná, dá se tu relativně snadno najít i Staropramen.

Neměl bych zapomínat ani na rakiju - pálenku ze švestek, hrušek nebo hroznů, obvykle s 50% obsahem alkoholu. Pije se tu často a řekl bych, že je doslova součástí místní kultury.
 
Právě překračujeme hranice s Černou Horou na hraničním přechodu ne nepodobném tomu z Tří veteránů, kde celník chová kozu a otevírá ručně závoru. Je pravda, že hranici překračujeme na ne příliš frekventovaném místě, ale tohle jsem opravdu nečekal.

Vstupem do Černé Hory se mění i okolí. Kolem silnic častěji vídáme jednoduchá dřevěná obydlí, na silnicích potkáváme pasoucí se krávy, kozy a ovce. Ty se pasou buď samy, nebo mají svého "ochránce", který se o ně celý den stará. Je to zvláštní práce. Není třeba příliš fyzické ani psychické námahy, ale zkuste si to dělat celý den. Kromě těchto zvířat narážíme uprostřed silnice i na pomalu se belhající želvy všech velikostí - největší o velikosti dvacet centimetrů, ta nejmenší, doslova drobek, byla třícentimetrová.

Černá Hora by se neoficiálně mohla jmenovat "zemí golfů". Tohle "lidové" autíčko totiž vlastní velká část obyvatel a ať už její dřívější nebo i novější verze tu potkáte všude. Snad každé páté auto se pyšní tímhle jménem. V bývalé Jugoslávii se nacházela výrobna těchto aut a ta následně pokračovala i po demokratizaci země.

Zajímavostí je, že v zemi je oficiální měnou euro, přestože není členem Evropské unie ani eurozóny.

Trasu, kterou jsme my zvolili přes Černou Horu, začínala v městečku Žabljak a národním parku Durmitor. Po cestě jsme překročili řeku Taru a nejhlubší kaňon Evropy a dále pokračovali na Biogradske jezero - další nádherný národní park. Odtud jsme již pomalu směřovali ke Středozemnímu moři přes město Centinje až do přelidněného Kotoru. V Kotoru se nachází jeden z mála fjordů Středozemního moře a to rovnou ten nejdelší. Bohužel jsme tady nebyli schopni sehnat jediné volné ubytování. Přestože hotelů, hotýlků i domácích ubytování bylo všude dost, všechno bylo beznadějně plné. Nakonec jsme tak rovnou zamířili k dalšímu cíli a to k jezeru Skadar.

Skadarské jezero je nádherné a především téměř liduprázdné. Jezero je domovem mnoha druhů ptáků, a bylo tak prohlášeno národní přírodní rezervací. Přestože jsme u něj strávili vlastně jen jeden den, nakonec jsme se k němu vrátili i z albánské strany. Shodou náhod jsme ho z velké části z černohorské strany objeli přes vesničky, do kterých se turisté často nedostanou. Ze začátku to byla zábava, později, vzhledem k tomu, že mapa co máme, není detailní a nemáme ani GPS, jsme začali trošku bloudit a stále zoufaleji hledali ubytování. Nakonec jsme ho našli až u albánských hranic.

Další den jsme se tak museli jinou cestou zase vracet zpátky na sever, protože jsme chtěli alespoň nějaký čas strávit u moře, když už se nám to v Kotoru nepovedlo. Přes Ulcinj jsme směřovali do města Bar a také jeho historické části Stari Bar. Ulcinj je známý jako černohorská riviéra - 11 kilometrů dlouhá písečná pláž - doslova "hlava na hlavě". Až v Baru jsme se tak dostali na méně přeplněnou, i když ne tak dlouhou a pěknou, pláž.

Odtud to bylo již kousek na hranice s Albánií, kde jsme se dočasně měli s jugoslávskými zeměmi rozloučit.

Hned za hranicemi nás vítá zcela jiný svět. Zatímco vstup do země byl celkem rychlý, z druhé strany se táhne dvoukilometrová fronta aut. Mezi nimi prochází ženy s dětmi v náručích, klepou na okýnka aut a žebrají. Je vidět, že to dělají denně.

Kolem silnic se objevují menší i větší skládky, které v teple tlí a často tak projíždíme závany rozkládajících se zbytků jídla, často se mísících s prachem okolo. Na ulicích potkáváme potulné psy. Nejsou nebezpeční, často vypadají dokonce dobře živení, ale přesto ničí nejsou. Téměř bych to nazval evropskou Indií. Ten rozdíl je opravdu vidět.

Doprava tady má zvláštní pravidla. Plná čára se nedodržuje vůbec, stejně jako maximální povolená rychlost. Nejdříve jsem se tomu dost divil, ale potom jsem začal chápat, proč se to děje. Narazíte tu na celou škálu kvality silnic. Ty se docela podstatně vylepšují, a tak není náhodou, že často narazíte na zcela nový koberec. Značky u silnic ale zůstávají stejné. Nevyměňují je, nebo na to zapomínají. Z ničeho nic na vás tak uprostřed nové silničky blikne maximální rychlost 20 kilometrů, jindy je to zase sled postupně se snižujících maximálních rychlostí, kde silnice v místě té nejnižší vypadá naprosto stejně jako ta před značkami. Ale to není to nejzajímavější. Celou cestu jsem si především lámal hlavu nad logikou, se kterou tady značky umisťují. Zatímco na jednom místě s pozvolnou zatáčkou ji umístili, na jiném místě s velmi prudkou zatáčkou, na kterou nemůže řidič ani vidět, není žádná. Jinde na místě, kde je drobná nerovnost vozovky, značka je, u dvacet centimetrů hluboké díry přes celou silnici nic nenajdete. A na tyhle díry můžete narazit kdekoliv - z ničeho nic a na jakkoliv kvalitní silnici.

Albánští řidiči nejeví příliš velký zájem o nějakou "přednost". Jedeš, jedeš. Nejedeš, tak čekej a nezáleží na tom, že máš přednost. U kruhových křižovatek si často ani řidič na křižovatce, ani ten co do ní vjíždí, není jistý, kdo má vlastně přednost jet.

Narážíme tady na vozítka podobná asijským tuk tukům. Jde vlastně o rozřezanou zadní půlku skútru, ke kterému je zepředu přidělána dvoukolá náprava. Udělej si sám, tak bych to nazval.

Co na silnici ovšem potkáte zdaleka nejčastěji jsou mercedesy. Tahle značka je tu synonymem auta a možná i "mužnosti". Mají je snad všichni, od rolníků až po majitele hotelů. Najdete tady typy z osmdesátých let i ty nejnovější za několik miliónů. Je neuvěřitelné, co se téhle značce povedlo. Vytvořila si vlastně monopol, vlastní stát. A jen těžko se věří, že je to zrovna v zemi jako je Albánie.

Albánci jsou překvapivě hrdý národ. Všude visí vlajky jejich země se symbolem dvouhlavého černého orla v rudém poli. Hned vedle nich ale často vlaje i vlajka Evropské unie a někdy překvapivě i americká.

Dospělí si často krátí chvíli hraním různých her, ale jednoznačně kraluje domino. Několikrát jsme jen tak seděli a sledovali Albánce je při hře. Dávají do toho opravdu energii, a když vyhrají, mají radost jako malí kluci.

Největší problém nám dělala jejich gesta souhlasu a nesouhlasu. Mají je totiž přesně opačné než my. Když chtějí říct "ne", kývají hlavou a naopak. Bohužel nepomáhá ani zvuk, který při tom vypouštějí, protože ten je v obou případech "mmmm...". Několikrát se mi tak stalo, že když jsem se potřeboval zeptat na cestu a začal klasicky větou "Hello, do you speak English?" bylo mi odpovězeno "mmm..." a pán pokýval hlavou. Pokračoval jsem tedy v "konverzaci" a zeptal se na konkrétní místo, kam bychom se rádi dostali. A pán zase pokýval hlavou. Překvapivě ale nic neodpovídal. Mojí, logicky následující, otázkou tak bylo "Do you understand?". A pán dlouze pokýval. Pravděpodobně nekonečná konverzace tak byla nakonec přerušena Luckou, která si uvědomila co se děje, přišla a řekla mi "On kýve, jakože nerozumí"... A bylo po přátelském povídání.

Albánská kuchyně je podstatně jiná než ta jugoslávská. Masa je tu podstatně méně a mnohem častější jsou saláty a zelenina připravená na milión způsobů. Byla to příjemná změna po dvou týdnech na mase a musím říct, že tak dobře připravenou zeleninu jen tak nenajdete.

Cestu Albánií jsme začali tam, kde skončila v Černé Hoře - u jezera Skadar, tentokrát na albánské straně. Následně jsme se přesunuli do Tirany, kde jsme po cestě byli blízkími svědky nehody nákladního auta s osobním. Vypadalo to vážně, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Z Tirany jsme jeli do Beratu, kde jsme spali na starověkém hradě, a odtud se vrátili naposledy ke Středozemnímu moři ve městech Orikum a Butrint. Voda je tady skutečně čistá, několikrát jsem byl šnorchlovat a překvapilo mě, kolik života se nachází na plážích přímo mezi lidmi. Na některých místech můžete najít i tisíce několikacentimetrových rybiček a to jen pár metrů od míst, kde se lidé koupou. V Orikum jsme měli možnost vidět velkou přírodní "šou" - tu největší bouřku, co jsem kdy zažil. Blýskalo se snad každou vteřinu několik hodin. Poslední zastávkou bylo město Leskovik, ve kterém jsme se s Albánií rozloučili.

I když může popis Albánie znít negativně, byla to zatím možná ta nejhezčí destinace. Tolik zajímavých věcí, relativně levné ubytování, přátelští lidé, čistá voda... Jen je škoda, že se postupně stává turistickou destinací, protože se sem stojí za to znovu podívat.