Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Babí léto zpět v Čechách

Babí léto jsem už strávil v Čechách. V osobním životě se toho pro mě dost změnilo. První část pobytu byla plná změn a ze začátku i změn ne moc příjemných.


 
08. 10. 2006 - Olomouc v prvních dvou týdnech



První noc (v neděli) jsem přespal u Vaška v pokoji na zemi. Nastěhovat jsem se mohl až v pondělí, protože v něděli nebylo možné sehnat nikoho, kdo by mi vydal klíče. Večer jsme šli do hospody, která byla taky fajn. Ráno jsem vstal a vykročil si to za referentkou. Chtěl jsem se rovnou stěhovat a nemuset přícházet "na chuť" svému spolubydlícímu. Bohužel úplně všechny koleje v Olomouci byly plné (dokonce i hostinské pokoje, které jsem byl ochoten platit), žádný pronájem ani privát v centru jsem sehnat nemohl, tak se nedalo dělat nic jiného, než skutečně ke Knoflíkovi (jeho příjmení) nastoupit. Dostal jsem klíče a šel se na náš pokojíček podívat. Byl to opět šok. To jsem nečekal. Knoflík v pokoji nebyl ale zato šílenej bordel, všude drobky, na obou stolech zbytky zaschlých jídel, prach, krámy po celým pokoji a hned vedle dvěří Knoflíkova pověstná košile. Na ni snad zapoměl i čas. Podle hnědých letokruhů kolem límce bych tipoval, že mohla být nošená měsíc až dva v kuse. Chtělo se mi vážne zvracet. "Tady bydlet nebudu" se mi prohnalo hlavou v prvních třech vteřinách, co jsem to viděl. Vašek mě nechal přespat další noc u něj ve spacáku, protože jsem opravdu neměl odvahu si u Knoflika lehnout.
Druhý den ráno jsem sebral odvahu a rozhodl se do pokoje vstoupit znovu. Byl jsem opravdu nabroušenej a chtěl za to Knoflika zprcat hned z kraje. Hned potom, co jsem vešel dovnitř, jsem ho "poučil" o tom, že takovej bordel tady prostě nebude a řekl mu, ať si to všechno co nejrychleji uklidí a vrátil se zase k Vaškovi. Za čtyři hodiny jsem se vrátil a místo uklízejícího Knoflika jsem viděl vytírat podlahu jeho mamku! Nutno říct, že se v pokoji projasnilo a už vypadal jakžtakž obyvatelně. 

Během týdne jsem zašel do hospody i s klukama z Olomouce. Narozdíl od kluků v Ivančicích se tady něco dělo. Všichni kluci (nebo teda skoro všichni) si našli práci v Olomouci, hledají si byty a přemýšlí o hypotékách. Není na tom určitě nic špatného, jen prostě sám se na podobné věci ještě rozhodně necítím. Všichni mají trvalé partnerky, což mi bylo trošku líto, protože se nikomu nechtělo nikam moc chodit. Všichni už mají své životy a jako parta jsme prakticky zanikli.

I když jsem si myslel, že jsem se už s rozchodem vyrovnal v Irsku, během prvních dvou týdnů jsem měl dost depky. Být s člověkem pět let (a poslední rok s ním i žít) a pak ho nevidět, opravdu nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel. Musel jsem přemýšlet o tom, co jsme udělali dobře, co špatně, co by šlo zlepšit, jak to zlepšit a říkal si jestli to bylo správné to takhle ukončit nebo ne. Tak jako tak jsme toho spolu zažili opravdu hodně a především spolu přežili spoustu věcí a to i ty, které s naším vztahem vůbec nesouviseli. Byly to dva týdny přemýšlení o tom jak dál. Nic najednou nebylo tak jasný a černobílý, jak jsem si to představoval a plánoval v Irsku. Návrat do Čech doznal značných trhlin a já si uvědomil, že tam jsem byl vlastně posledních čtrnáct dní štastnější než prvních čtrnáct v Čechách.


 
09. 10. 2006 - Zlom


Tahle kapitola se možná bude zdát někomu neuvěřitelná, ale těm co mě znají možná ne zase tak moc. Po delší době jsme se se Zuzkou sešli na ICQ. Potom, co jsme si řekli o nových věcech a zážitcích jsem to byl já, kdo začal naťukávat možnost návratu. Nechtěl jsem se vrátit do toho, jak to bylo. Chtěl jsem začít jinak. Věděl jsem, že jak to fungovalo nebylo správný a do toho bych znovu nešel. Chtěl jsem prostě začít jinak a víc se oboustranně snažit. Fakt je, že jsem si během těch čtrnácti dnů uvědomil jak moc si Zuzky vážím (to jsem samozřejmě věděl vždycky, ale nevěděl jsem jak moc). Po hodinovém rozhovoru se mi prostě Zuzku nepodařilo přesvědčit. Byla tvrdá jako kámen (asi se to naučila ode mě  ). Později jsem zjistil, že vůbec není tak tvrdá jako předstírala, ale já jí to během toho rozhovoru zbaštil. Byl konec. Bez návratu. V tu chvíli to na mě padlo. Byl absolutní konec. Žádná naděje, že by to mohlo být zase dobrý, prostě ne. Následující dvě hodiny mi bylo dost mizerně. Padlo na mě to, že je to definitivní.

Pak to z ničeho nic všechno přešlo a já cítil velkou úlevu a měl radost. Bylo to pryč. Celých čtrnáct dní jsem přemýšlel nad tím, jestli se rozejít nebo ne a snažil se přijít na to, jestli by to nešlo řešit nějak jinak. Ale ono najednou nebylo co řešit. My se nerozcházíme,  my jsme se už rozešli. Není nad čím přemýšlet, prostě je to hotová věc. Nikdy nelituju něčeho, co se už stalo. Už se prostě stalo a nejde to vzít zpátky. Snažím se ale poučit do příště. A protože už jsme se rozešli, stalo se to a je to pryč, tak nebylo o čem přemýšlet. Bylo to pryč. Definitivně. Úplně to ze mě spadlo. Od tý doby se mám zase super tak, jako jsem se (skoro) vždycky měl. Miluju přece život a ten si budu užívat tak jako tak.

Byl to prostě den (večer) zlomu.


 
13. 10. 2006 - Můj 'drahý' spolubydlící


Abych trošku objasnil, jaký vlastně je můj spolubydlící (aby si každý mohl udělat vlastní obrázek), rozhodl jsem se přidat o něm celou kapitolu.

Jmenuje se Miloš a zná ho snad každý, kdo kdy bydlel na Olomouckých kolejích (a ne jen na kolejích u Žižkova náměstí). Když jsem volal na druhý konec města na koleje Neředín a ptal se, zda nejsou volné pokoje aspoň tam, řekli mi "Knoflíček? No toho moooc dobře známe. To teda máte smůlu".

Jeho mamka mu jezdí skoro každý den vařit a uklízet (bydlí v Brně). Přijede ráno v deset, jde vařit oběd (Knoflíček mezitím většinou leží na posteli a kouká na strop) a potom, co uvaří oběd a prostře mu na stůl si mamka sedne na postel a jí většinou studené jídlo (rohlík s něcím) zatímco Knoflíček si vydatně pochutnává na obědě. Potom co je dojezeno si Knoflíček lehá k odpolední siestě a ona uklízí stůl a umývá nádobí. Zatímco celá buňka (osm lidí) má společnou ledničku, Knoflíček zde má speciální (2x tak velkou) ledničku jen pro sebe, kterou zamykají malými zámky. Během siesty je docela klid, maximálně jeho mamka šůruje podlahy zatímco on podřimuje. Pokud se Knoflíčkovi nechce zrovna spát, tak pochoduje z jedné strany pokoje na druhou (klidně i tři hodiny) bez jakékoliv vedlejší aktivity (učení a podobně). Bylo to docela těžké si na to zvyknout nějak pracovat, zatímco vám někdo neustále chodí za zády. 

Během noci pak Knoflíček zásadně nechce nechávat ani trošku pootevřené okno (díky čemuž jsme už také měli nekolik vážnějších rozhovorů). To způsobí, že během tří hodin je v pokoji tak dusno a nedýchatelno, že je třeba rychlé větrání (ve kterém se otevře okno na pár minut na plno a pak zase zavře). Bohužel je potřeba, aby okno někdo otevřel, takže pokud se chci vyspat, musel jsem asi třikrát během noci tímto způsobem vstávat a větrat. O jeho chrápání nemluvě - to ovšem ale není jeho chyba (i když je opravdu k nesnesení). O jeho pověstné košili, kterou si každé ráno obleče a chodí v ní celý den, aniž by byla praná (za celou dobu, co jsem tady) nemá cenu mluvit. Zajímavé naopak je, že se nemyje ani on sám. Možná doma. Jednu chvíli si věšel pěkně na ramínko i slipy z předchozího dne,  naštěstí pro mě s tím ale přestal. Potom, co odjel na víkend domů jsem se rozhodl uklidit kompletně celý pokoj (protože prach se prostě hromadil strašně rychle). Pod jeho postelí jsem našel asi sto mrtvých zvířátek (vypadalo to na nějaké červy), kde někteří se ještě lenivě pohybovali, tuny prachu a další věci, u kterých by se asi každý divil, jak se vůbec mohou dostat pod postel. 

Nyní po několika týdnech je (kromě každoranního pohledu na košili, která přímo bije do očí) pokoj docela slušně obyvatelný a jedna strana i útulná. Tak jako tak doufám, že si co nejdřív najdu někde něco jíného a Knoflíka ponechám jeho osudu. 


 
28. 10. 2006 - Volným pádem


V Irsku jsem se rozhodl, že si za ten namáhavej rok dám dárek, který bych si jinak nedal nebo nedovolil dát. Rozhodl jsem se, že chci padat volným pádem.

Ještě před příletem do Čech jsem se snažil nalákat víc lidí a vypadalo to, že by i šli. Po příletu jsem začal domlouvam určitý termín, ale všichni se z toho začali vykrucovat. Řekl jsem si, že prostě půjdu tak jako tak, i kdybych měl jít sám. Objednal jsem tedy seskok jen sám pro sebe a s tím i filmování a focení.
Kašpi a Tánička jeli se mnou, ale skákal jsem opravdu sám. Hrozně jsem se těšil a navíc se ani nebál - naprosto jsem věřil v profesionalitu těch lidí. Jak jsme přijeli a vyřídili formality, tak jsem už nemohl vydržet. Chtěl jsem jít.

Můj tandem pilot (instruktor, který celý seskok řídí) nevypadal na první dojem příliš důvěryhodně, ale možná to dělal schválně, protože jsem si všiml, že podobné řeči jako on měli i jiní (prostě troška srandy z nováčků neuškodí). Tak jak tak jsem mu naprosto důvěřoval.
Po převlečení do kombinézy a instruktáži co a jak během seskoku (ještě na zemi) jsme sedli do letadla a šlo se na to. Myslel jsem, že tandem je docela vyjímečná záležitost, která proběhne třeba několikrát do víkendu (několik lídí), ale vypadalo to, že je to naprostá rutina. Fotograf (který zároveň i filmoval) mi říkal, že minulý víkend proběhlo kolem 150 tandem seskoků.

Výhled z letadla byl vážně pěkný, ale to stoupání prostě nekonečné. Stoupali jsme asi 20 minut. Jak jsme vystoupali do výšky čtyř kilometrů, otevřeli se dveře letadla. My jsme se začali připravovat a já vzrušeně pozoroval ostatní, jak skáčí do prostoru. Byla to asi jediná chvíle, kdy jsem měl strach. Ne takový, že by se mohlo něco stát, ale když jsem viděl jak někdo skočí a během vteřiny prostě není vidět (vyskočí jakoby za letadlo), tak jsem měl hodně zvláštní pocit. Potom co jsme se k sobě připoutali jsem si "lehl zespodu" na instruktora a šli jsme ke dveřím. Ještě před startem mi říkal, ať si klidně zařvu až začneme padat a já si říkal "prosimtě proč bych řval". K mému překvapení ve chvíli, kdy jsem už nestál na zemi a drželi mě jen popruhy, já visel z letadla a držel nás instruktor, jsem fakt začal řvát.  Řvát vzrušením - ten pocit se fakt musí zažít.

A pak skok. Zdálo se mi, že se mi točí celej svět dokola. Když skáčete normálně (na zemi z něčeho), tak vidíte zemi hned pod sebou, nebo jste připoutaní, ale tady ne. Prostě jste najednou ve vzduchu, země šíleně daleko a vy jen letíte!! Padali jsme rychlostí přes 200 km/h a vítr mi úplně shrnoval papule. Snažil jsem se aspoň trošku zasmát do kamery, ale prostě to nešlo. Jak jsem otevřel trošku pusu, tak se mi do ní nahrnul vzduch a já ji musel hned zavřít. Asi po minutě volnýho pádu se otevřel padák a obrovský zhup nás zpomalil a vyhodil nahoru.

Let padákem byl taky super. Instruktor mě nechal řídit a po prvotní opatrnosti a jeho povolení jsem padák strhl do malé spirály, kde jsme se asi 6x otočili dokola. To byl kolotoč. Normálně se mi na žádných pouťových atrakcích špatně nedělá, ale u šesté otáčky jsem už padák vrátil do klasické polohy, protože jsem cítil, že to asi žaludku příliš dobře nedělá. Po pěti minutách s padákem v zádech jsme přistáli - naprosto měkce a bez problému.

Bylo to vážně absolutně super.
Dostal jsem certifikát o absolvování tandemového seskoku a jeli jsme domů. Skok se mi tak líbil, že plánuju, že bych si příští rok udělal kurz na padák, abych mohl skákat častěji a ne za tolik, kolik to stálo teď.


 
01. 11. 2006 - Další měsíc v Olomouci



Další měsíc už šel o poznání líp, než těch předchozích pár týdnů. S Knoflikem jsem sice zatím na pokoji zůstal, ale protože je asi nemocnej, tak tady už třetí týden není. Po několikanásobném úklidu je tady opravdu útulno a dvoják je (teda bez Knoflíka) opravdu parádní.

Mimo to, že pracuju na diplomce (už ale ne na 100%, protože se diplomka rychle blíží svému dokončení a času je docela dost), tak se snažím podnikat co nejvíc věcí. Chodím plavat, začal jsem hrát tenis, snažím se cvičit, využívám každé příležitosti někam večer zajít (i když jich je málo, protože se nikomu nikam nechce) a hledám si i sportovní kroužek, do kterého bych chodil a šlo se ještě přihlásit. Zkoušeli jsme moderní tance, ale bylo to trošku jiné než jsme čekali (dokonce trošku baletní ), takže to nevyšlo. Plánujeme také během následujících dvou týdnů paintaball, bungee jumping a samozřejmě výhledově i hory. Chodil bych mnohem častěji někam ven, třeba na bowling, do kina nebo divadla, ale není prostě s kým, což je trošku blbý.

Nejvíc ale pracuju na diplomce, která se postupně zakončuje a během příštího týdne by na světě měla být první testovací verze, kterou budu už detailně konzultovat s oponenty diplomky.
Všechno jde zase tak, jak by to mělo jít. Snad to tak už zůstane
 

 


 
02. 11. 2006 - Nemám rád zimu


Tak už je to tady. Je osm ráno a já koukám z okna na první sníh letošní zimy. Vím, že je to jen poprašek a rovnou se rozpouští, ale babí léto je prostě pryč (a s ním i stále hřející sluníčko a příjemné teploty). Asi jsem si opravdu v tom Irsku dost odvykl na sníh i teploty menší než aspoň pár nad nulou.
Mám rád hory a lyžování, ale úplně by stačilo, kdyby byla ta zima jen tam. 

No jo prostě nemám rád zimu.


 

 


 
25. 09. 2007 - Návrat do reality


I když to bude znít dost nadsazeně, návrat do Čech se podobal podle mého názoru výletu z Čech do Ruska (ve kterém jsem byl jenom jednou). Skok to prostě byl a i když se těžko vysvětluje proč, tak se dal cítit na vlastní kůži. Irsko samotné je prostě opravdu někde jinde. Vyspělejší dalo by se říct. Už to samotné mě v prvních dnech překvapilo, ale s tím se dalo asi počítat.
Hned po příjezdu mě čekalo několik nepříjemných překvapení.

Z euforie během letu a cesty zpátky do Nových Bránic (kde "bydlím") jsem se dostal domů, kde na mě okamžitě padla hluboká depka (zasvěcení ví moc dobře z čeho).   Nechtěl jsem tam dlouho zůstávat a proto jsem se snažil dostat pryč co nejdřív. První dvě noci jsem spal doma (ve středu a čtvrtek) a v pátek jsem se dohodl s Davidem, že přespím u něj. Chtěli jsme jít do baru a pak bych rovnou přespal v Ivančicích. Ani mě příliš nepřekvapilo, že jak v Nových Bránicích tak ani v Ivančicích se naprosto nic nezměnilo. Zatímco pro mě se změnil během roku celý svět, na všech známých i neznámých bylo vidět, že se kromě změny roku v kalendáři nic nezměnilo. Už v tu chvíli jsem se pomalu začínal těšit zpět do Irska.

Na druhou stranu jsem všechny hrozně rád viděl. Byla to opravdu super zábava a večer byla sranda. O půlnoci jsme se pak vydali na diskotéku (tzv. Céčko), na což jsem byl docela zvědavej. Byl to šok.
Možná to bylo tím, že jsem se po pěti letech ocitl na straně těch, co nemají partnera a prostě hledají v klubech. Holky tancovaly a svíjely se na parketu a kluci stáli opření kolem parketu, v jedné ruce pivo, v druhé cigáro a slintali na ně. Byl to opravdu pohled.  Ve tři ráno jsme šli spát a já v devět stával.
V Ivančicích zrovna probíhaly burčákové slavnosti, tak jsme se tam zašli podívat a bylo to docela fajn - zase jsem viděl pár známých a rád s nimi pokecal.

Po slavnostech jsem se vydal za Ivou (tatovou přítelkyní), kde jsme měli večer grilovat.  Další den jsem se pak už hrnul do Olomouce a už se těšil na trošku větší "živo" ve městě.

V sobotu jsme se náhodou dostali k tomu, kde mám vlastně kolej a došli k tomu, že možná budu bydlet s největším exotem kolejí. Říkal jsem si, že by to musela být opravdu velká haluz a nevěřil tomu, že by to snad mohla být pravda. Zavolal jsem pro jistotu na koleje a zeptal se na svého budoucího spolubydlícího. Ještě předtím, než jsem uslyšel jméno, se paní, kreré jsem volal, rozesmála a řekla mi "no to si užijete, to jste to chytnul". Bohužel to byla skutečně pravda. Už jsem se musel smát. Doma jsem být opravdu nemohl a na kolejích tohle

No říkal jsem si, že se to nějak rychle vyřeší a i tak se do Olomouce těšil.