Na všechny jsem se strašně těšil.

Původně měly přiletět i Zuzčiny kamošky, ale ty se pořád nemohly rozhoupat, takže nakonec přiletěla Táňa s Vaškem, Palec, David a Zdenál s Kačou. Hned jak jsme se dostali domů a zbavili se všech kufrů jsme vyrazili do irské hospody na pivo, kde jsme zůstali asi hodinu a půl a pak pokračovali do města jen na rychlou prohlídku.

Davovi bohužel nebylo úplně nejlíp a už před odletem uvažoval jestli vůbec poletí. Nevypadalo to ale nijak vážně a tak jsme tomu ani nevěnovali příliš pozornost. V Ivančicích teď zrovna řádí příušnicová epidemie a Davovy příznaky by tomu nasvědčovaly, ale prostě to s ním vypadalo tak nějak v pohodě zatím.

Večer v osm jsme se vrátili a trošku přeskládali byt aby se tam všichni tak nějak naskládali.

Skoro rok jsem neřídil a nikdy v životě na levé straně, po které se v Irsku jezdí, takže jsem měl opravdu strach jak budu to řízení zvládat. Okruh kolem Irska měl něco okolo 1000km.

S Vaškem (který měl řídit druhé auto) jsme ráno vyrazili do autopůjčovny, kde už jsem všechno dopředu objednal. Tam nám bohužel řekli, že auta půjčují jen osobám starším 25 let, což ani jeden z nás neměl. V pravidlech půjčení auta sice o věku bylo psáno, ale v tom smyslu, že nad 25 let je půjčení auta "bez přiřážky". To jsem pochopil tak, že auto půjčit lze, ale bude třeba doplácet přiřážku za věk. Přišli jsme tedy o zálohu a vypadalo to, že se celý výlet sesypal jak domeček z karet. V nejbližší kavárně jsme prošli autopůjčovny a našli další, která auta půjčuje od 23 let.

Vydali jsme se přes celé město do autopůjčovny, kde nám řekli, že auta nám půjčit můžou, ale berou si zálohu €800 z kreditní karty za jedno auto. Celkově tedy muselo být na kartě asi €2000, což Vašek bohužel neměl (já svoje kreditní karty dávno ztratil - viz den blbec:)). Vypadalo to dost beznadějně. Autopůjčovny půjčovaly buď osobám nad 25 nebo se zálohou nebo i bez zálohy ale s vysokou cenou, kterou jsme na kartě neměli. Nakonec jsme přece jen našli ještě jednu a znovu jsme museli projít celé město než jsme se k ní dostali. Už jsem myslel, že to vážně nemá cenu a přemýšlel o nějakym náhradním programu. K mému vlastnímu překvapení nám auta po chvíli vyřizování půjčili. Museli jsme je teda půjčit jen na tři místo čtyř dní, protože na čtvrtý den už jsme neměli na kartě peníze, ale i tak se to povedlo.

Dostali jsme půjčené úplně nové (poprvé půjčené) Toyoty Avensis - stříbrnou a šedou. Hned jsme se vydali přes zacpaný Dublin k nám, kde na nás už všichni čekali. Co nejdřív jsme zabalili věci a vyjeli. Davidovi nebylo úplně nejlíp a vážně přemýšlel, že zůstane v bytě, ale nakonec se rozhodl jet. Vyjeli jsme tedy o čtyřech hodinách a měli před sebou asi 150km. Docela jsem se divil, ale na levou stranu jsem si rychle zvykl a řízení mi šlo docela dobře. Do Kilkenny jsme dorazili až o půl osmé, kde nás čekal ne příliš půvabný hostel.

Snažil jsem se objednávat co nejlevnější hostely, protože i ty nejlevnější jsou u nás jako tříhvězdičkové hotely. Velice těžko najdete levnější hostel než za €20, za což si v Čechách můžete krásně užívat.
Hostely, které jsem našel stály kolem €16 - €17  a podle toho taky vypadali.

Měli jsme dohromady jeden pokoj se čtyřmi patrovými postelemi. Obraz v pokoji visel obráceně, pokoj se nedal zamčít (nebyly klíče), okno se otevíralo tak, že se prostě celá okenice vyndala a samotný šéf hostelu vypadal jako bývalý kriminálník. Byli jsme všichni docela zklamaní, ale už se nedalo nic dělat, hostel byl objednaný, ostatní pravděpodobně plné, nebo neskutečně drahé (€ 70 - 100  za noc).

V Kilkenny jsme tedy zamířili k nejzajímavějším částem města a koupili si pár piv. Všechny zajímavé místa už byly bohužel zavřené (bylo kolem půl deváté), tak jsme aspoň zamířili k místu, kde by jsme si mohli v klidu vypít těch pár piv. Místo, které se nám předtím líbilo a ke kterému jsme zamířili bylo bohužel obsazené. Seděla tam sama mladá holka a tak jsme si řekli, že tam půjdeme, sedneme si tam a ona snad prostě "vypadne". K ničemu se ale neměla a my se o ní začali jednoduše bavit jako "nechápu proč nevypadně, že?". Nakonec na nás slovensky promluvila, což bylo opravdu překvapení. Chvilku jsme si s ní povídali a pak přišel její přítel, rozloučili jsme se a oni odešli.

Za chvíli se ale vrátili a nabídli nám, jestli nechceme zajít k nim na byt, že mají na pokoji čtyři litry vína, za týden se stěhují a neví co s ním. Nebyli jsme proti, protože jsme stejně navečer neměli co dělat. Ona byla slovenka (Tula) a on Ir (Jamie). Strávili jsme u nich super večer a vraceli se kolem čtvrté hodiny ráno. Oni se chystali odjet z Irska na Slovensko na pár týdnů a pak se přestěhovat do Dublinu. Pozvali jsme je ať jedou s námi po Irsku. Oba byli pro, jen Jamie nevěděl, jestli bude moct takhle nahonem prostě nejít do práce další den.

Ráno jsme se s menší opičkou všichni zbudili, najedli a sbalili. Tula opravdu přišla, ale Jamie kvůli práci nemohl. Rozhodla se že pojede i bez něj. O jedenácté jsme vyrazili.

Čekalo nás asi 250km cesty bez větších zastávek. Zastavit jsme se chtěli jenom v Killarney, která je známá krásnými jezery uprostřed přírody. Davovi bylo čím dál hůř a vše nasvědčovalo tomu, že by opravdu mohl mít příušnice. Provizorně měl zavázanou hlavu (která má být v teple). Cesta probíhala opravdu dobře, na řízení jsem si opravdu zvykl a musím říct, že řízení nalevo mi případá lepší než jak je tomu u nás. Dava během cesty přestával vycházet z auta, nejdříve fotil aspoň z něj a pak už ani to ne. My jsme viděli opravdu nádherné jezera a přírodu. Už teď výlet stál za to jet. Počasí se neuvěřitelně vydařilo po celou dobu výletu a na déšť jsme vůbec nenarazili.

Odpoledne jsme pak projíždeli malým poloostrovem na západním pobřeží až k městečku Cahersiveen, kde jsme měli objednaný hostel na noc. Cesta poloostrovem byla hrozná. Silničky byly dělané pro jedno auto a neustále se klikatily kolem pobřeží. To ale bohatě vynahrazoval výhled na oceán, který byl užasný. Kolem sedmé jsme dorazili do hostelu. Ten byl o poznání lepší než ten předchozí a všem se v něm líbilo. David se navečer už opravdu necítil dobře.

Půlka šla kolem dvanácté spát, já se Zuzkou, Zdenálem, Kačou a Tulou jsme kecali a popíjeli až do půl čtvrté.

Čtvrtý den nás čekala jen krátká "projížďka", z jednoho poloostrovu na druhý do města Dingle, dlouhá něco pod 120km.

Davidovi už bylo hodně špatně a ještě ráno jsme museli zajet k doktorovi. Byla neděle a nebylo lehké někoho sehnat. Nakonec jsme se k jednomu dostali, ten nás docela uklidnil, že to není nic vážného a dal mu léky na celý den. V pondělí jsme pak měli zase zajít za doktorem nebo do lékárny. Trošku se mu po nich udělalo líp.

Nespěchali jsme a taky by to byla škoda. Projíždka z jednoho poloostrava na druhý byla skutečně super a často jsme zastavovali jen aby jsme se na tu krásu podívali. Silnice se velkou část cesty lemovala těsně kolem pobřeží. Na jedné straně zelené kopce na kterých se pásly ovce a na straně druhé modrý oceán.

Do Dingle jsme dorazili kolem třetí, hostel byl docela pěkný. Většina se rozhodla se jet podívat na "Con Air", což je zvláští přírodní úkaz. V zásadě jde o to, že se takové místo nachází mezi dvěma kopci (tj. na sedle) a z obou kopců na sedlo proudí vítr. Ten se pak ve středu kopce sráží a vane nahoru. Když tedy v takovém větru skočíte, vítr vás nadnáší a způsobuje "chůzi po měsíci". Bohužel jsme neměli "štěstí" na počasí. Musel by být silný vítr a ten nebyl. Vítr vlastně byl, ale nebyl dost silný aby způsobil "měsíční efekt".

S Davidem se situace zhoršovala. Vašek s Táňou už mu dávali zábaly a měl skoro čtyřicítky teploty. Ráno jsme museli vyjet už před sedmou, takže jsme chtěli jít spát dřív. Většina "vytuhla" už kolem osmé hodiny, já zůstal vzhůru se Zuzkou, Tulou a Vaškem až do dvanácti.

Pátý den byl z celého týdne nejhorší.

David nemohl pořádně chodit, celej se klepal, teploty pořád kolem 39. Vyrazili jsme ještě dřív, než jsme měli naplánováno a už v šest jsme odjížděli. Hned po pár kilometrech jsme zastavovali, protože David musel zvracet. Zastávek bylo hodně a brzy začal zvracet i krev. Bylo už absolutně jasné, že cestu do Dublinu, kterou jsme dnes měli zvládnout, prostě nemůže absolvovat. Do nemocnice to bylo ještě třicet kilometrů a měli jsme vážně strach, že to nezvládne. Volali jsme doktrorce v Čechách, která řekla, že by to mohl být i zápal mozkových blan nebo borelióza a to mohl být zápas o život. Nejbližší nemocnice byla ve městě Tralee. Musím říct, že to bylo snad poprvé co jsem nevěděl co mám dělat. Do Dublinu jsme jet nemohli a v nemocnici také zůstat dlouho nemohl, protože pojistka by mu stačila tak na tři dny hospitalizace. Pokud by opravdu měl zápal mozkových blan, musel by ležet aspoň 2–3 týdny, což by splácel aspoň deset let.

Ve chvíli, kdy jsme ho do nemocnice vezli už si sám ani nesedl do pojízdného křesla. V nemocnici ho velice rychle napojili na přístroje a dali mu kapačku. Po testech krve a prohlídce zjistili, že se jedná pravděpodobně jen o nějaký virus a po čtyřech hodinách ho pustili s tím, že by měl jen zůstávat v klidu a bude v pořádku.

Cesta až do Dublinu byla docela klidná. Pro nás s Vaškem sice opravdu náročná, protože to bylo 500km, oba jsme už byli unavení z předchozích dnů a navíc ten stres s Davidem tomu taky vůbec nepřidal. Tula vystoupila 50km před Dublinem ve městě Kildare, odkud se vlakem vrátila do Kilkenny kde bydlela.

Davidovi se během cesty zase dělalo hůř a hůř a navíc jsme měli velké zpoždění a vypadalo to, že auta nestihneme vrátit včas. Co bylo horší, mě i Zuzce došel kredit a když jsme si ho konečně koupili tak nám došli baterky, takže nebylo možné ani do půjčovny zavolat. Do půjčovny v Dublinu jsme dorazili o půl sedmé, což bylo o dvě a půl hodiny později, než jsme auta měli vrátit a půl hodiny po zavírací době. Rozhodli jsme se jet domů, kde jsme všechno vybalili a zavolali na dispečink půjčovny. Za další den půjčení obou aut přirážka €100. Co se dalo dělat. Teď šlo hlavně o Davida. Byl na tom skoro stejně jako před příjezdem do nemocnice v Tralee. Odvezli jsme ho na nejbližší pohotovost.

 

Na pohotovosti jsme na příjmu čekali tři hodiny. Během toho mu vzali krev a moč. Po třech hodinách ho dali na lůžko a dali mu prášky na bolest. Kromě Zuzky a mě nikdo neuměl anglicky a Zuzka neuměla tak dobře, aby dokázala s doktorem mluvit, takže jsem s ním v nemocnici zůstal já.

Ten večer se asi stala nějaká velká autohavárie, protože pohotovost byla plná lidí s pochroumanými páteřemi. David ležel na chodbě (protože nebyly lůžka) a doktoři museli nejdřív ošetřovat akutní případy. Úplně jsem padal na hubu. Pořadně jsem nespal kolik dní a v nemocnici nebylo jak se vyspat. Z židle, kterou jsem dostal na sezení, jsem pořád padal a nebylo se jak opřít. Nakonec jsme se dohodli s Davidem, že se trošku skrčí a já si sednu na kraj lůžka. Bylo to lepší, ale spát se tam nedalo. Doktor k Davidovi přišel až o půl desáté druhý den (13 hodin potom co jsme přišli na pohotovost), udělal mu důkladnou prohlídku a zase řekl, že jde jen o nějaký virus. Nasadili mu kapačku a dali nějaké tišící léky.

My s Vaškem museli hned potom jet vrátit auta, aby jsme neplatili ještě další den. Po návratu z autopůjčovny jsem se vrátil k Davidovi. Doktor řekl, že může jít, předepsal mu léky a vrátili jsme se domů.

Doma jsem po pár hodinách padl na postel a spal až do rána.

Poslední den byl asi ze všech nejklidnější a já si ho užíval ze všech nejvíc.

Ráno jsme se najedli a vyrazili do města, kde jsme nasedli na jeden z turistických autobusů projíždějících celé město. Výhoda těhle autobusů je, že můžete kdykoliv vystoupit, prohlídnout si zajímavá místa a nastoupit na další (na stejný lístek). Před nástupem jsme si koupili pár piv a pak si užívali projíždku městem a přitom popíjeli.

Na nejzajímavějších místech jsme se zastavili a prohlídli si je. Často jsme také odpočívali v parcích na trávě. David zůstal celý den radši doma, protože hlava ho stále bolela (i když to už bylo o něco lepší). Domů jsme se vrátili kolem osmé, večer se sbalili a už ve tři ráno jsme stávali, protože jim v šest odlétalo letadlo. Já ráno v osm už zase odcházel do práce.


Dovolená nám skončila. Byla o dost hektičtější než jsme si původně naplánovali, ale naštěstí jsme to tak nějak zvládli. Byla to dobrá zkušenost a především nádherná vzpomínka na přírodu, kterou jsme viděli. Za ty problémy skutečně stála (pokud tedy nebude mít všechno nějakou dohru).

P.S. Cesta z Bratislavy domů se taky neobešla bez problému. Let i přistání byly v pohodě - Palcův tata je vyzvedl na letišti, ale jen pár kilometrů za Bratislavou se auto rozbilo a celou cestu domů jeli v závěsu.

Ten týden se nám prostě absolutně povedl.