Právě jsme opustili republiku. Jsme asi v osmi tisících a už teď ten výlet stojí za to.

Za tu krátkou chvilku se nám stalo tolik neštastných událostí, že by to pro někoho pověrčivého mohlo znamenat okamžité rozhodnutí k návratu. Do Brna jsme přijeli podle plánu. Sešli jsme se s Wajzem v hospodě a protože bylo času nazbyt, dali i pár piv.

Bohužel moje blbost opět zapracovala. Špatně jsem se podíval na rezervační lístek autobusu z Internetu, na kterém stálo "odjezd ve 12.00" a já si zapamatoval "... ve 12.30". Samozřejmě tak k naší cestě Eurolines nedošlo. Naštěstí jsme se stihli "nalodit" do Student Agency autobusu ve 12.30 a v pohodlí dorazili do Prahy v 15 hodin. Cesta Prahou proběhla klidně a rychle. Na letišti to bohužel bylo o dost horší. Měli jsme spoustu času a proto jsme si během dlouhé chvíle trošku zlepšili náladu nákupem několika piv a popíjením zásob pálenky. Nálada byla ucházející :))

Během popíjení jsem si stačil Davida trošku proklepnout v angličtině a k mému vlastnímu potěšení musím říct, že to s ním nebude tak hrozný, jak jsem si původně myslel. I když nemá velkou slovní zásobu, tak mu chápání a základy angličtiny šly poměrně dobře a věřím, že ho během několika-týdenních lekcí naučím takovou angličtinu, že si práci najde.

Hned při odbavování došlo k dalšímu problému. David předpisově dodržel váhový limit 20ti kilo, ale mně se nepovedlo opustit Čechy s míň než 27. Slečna u odbavovacího pultu mi sice tři kila odpustila, ale čtyři kila jsem přece jen musel doplatit. I tak ty čtyři kila navíc vyšly na téměř tisícovku:)) Poté co jsme se odbavili a přešli do mezinárodního prostoru, jsme měli opět "spoustu" času.

Slivovička pomalu ubývala (a musím říct, že především do mě), nálada se (opět hlavně mně) rychle zlepšovala. Nebýt vnímavého zásahu mého společníka bych si ani nevšiml, že moje jméno vyvolávají v letištním rozhlasu. "Pan Kubát a paní Vyhnálková ať se dostaví co nejdřív k odbavení, nebo budou vyloučeni z přepravy...". Naštěstí mě můj společník včas upozornil a my spěchali k odbavení. Nešlo o nic vážného, prostě vyvolávali poslední cestující. Odbavení bylo taky celkem zábavný. Davovi zabavili a následně okamžitě vyhodili deodorant, minerálku a plácačku slivovice. Na srdceryvné prošení a Davův neodolatelný šarm mu byla plácačka vrácena, ale její obsah byl nenávratně pryč. Byli jsme poslední cestující, kteří nastoupili do letadla - čekalo se jen na nás.

Po našem nástupu a rychlé rutinní kontrole bylo letadlo hned uzavřeno a my čekali už jen na start. David i přesto, že už v letadle byl a navíc do Irska letěl, tak teprve těď zjistil, že se při startu a během letu musí vypínat telefon. Pokud tedy během jeho minulé návštěvy došlo k poruše letadla, tak technici stále marně hledají chybu v samotném letadle.... byl to prostě Dava:))
Zbytek cesty už proběhl naprosto v klidu a v 9.47 večer irského času jsme stáli na irské půdě. Počasí jsem teda očekával malinko lepší. Tepleji než v Čechách skutečně bylo, ale zimní bunda by se tady stále ještě dala využít. Z letiště jsme se autobusem dostali do města a z města LUASem (příměstský rychlovlak) dojeli až k našemu "dočasnému domovu", kde nás už čekal Honza (můj kamarád z Microsoftu). Chvilku jsme pokecali, umyli se a padli do "postele" - spacáku.

Druhý den ráno se vstávalo kolem osmé. Měl jsem domluvené na jeden den tři pohovory v různých firmách. Davida jsem vzal radši sebou. Honza říkal, že než zařídí klíče, tak se první den budeme muset tahat po venku, než se vrátí. Víceméně to nebyl problém, protože já bych stejně strávil celý den na městě. O půl deváté jsme vyjeli.

První pohovor proběhl o půl desáté, druhý o půl dvanácté a třetí ve tři. Během nich pak pravidelně následovaly návštěvy McDonalda na hamburger, kafe nebo pivo a internet, kde jsme hledali byt. Chodili jsme všude pěšky, protože to nebylo moc daleko, ale celý den pršelo a my neměli deštník. Všechny pohovory proběhli naprosto skvěle a vypadá to, že si budu moct práci skutečně královsky vybírat. Večer jsme se vraceli znavení jak kočky. Měli jsme asi hodinu a půl na to, aby jsme si trošku odpočinuli a pak se zase vrátili do města na první prohlídku bytu.

Byt nebyl nic moc. Cena tomu sice odpovídala, ale pokoj byl neuvěřitelně malý. Bylo lepší to nechat plavat. Po prohlídce jsme pak byli domluvení s Leonardem a Andreou na pivo. Přivedli sebou i kluka - Jury, který právě přijel do Dublinu a hledal taky ubytování.

Dohodli jsme se, že by jsme mohli zkusit najít něco dohromady. Nutno říct, že už byl pátek večer a Dublin ožil nočním životem. V hospodě jsme se zdrželi asi do půlnoci a pak jeli domů. Leo se, i přes určité komplikace kolem Vánoc, má fajn a tu situaci zvládají velmi dobře. Spát jsme šli kolem jedné.

Začal jsem hodně uvažovat o pronájmu většího bytu, kde by byly dvě ložnice - buď obě pro dva nebo jedna pro jednoho a jedna pro dva, a následného pronájmu jednoho pokoje někomu dalšímu. Má to několik výhod a jen jednu nevýhodu. K výhodám patří především to, že je k dispozici více bytů na výběr, spolubydlící si nevybírají vás, ale vy je a cena se dá šikovně rozpůlit, což nás s Davidem vyjde v důsledku levněji. Nevýhodou pak je větší objem peněz, který je třeba hned ze začátku složit za zálohu a první měsíc nájmu... Uvidíme.

Byli jsme si prohlédnout další byt. Nebyla to prohlídka pokoje, ale celého bytu. Dvě ložnice - jedna jednolůžková a druhá dvoulůžková. Cena byla €1250 za měsíc. Po dlouhém rozhodování jsme byt přece jen vzali. Byt sám o sobě sice není extra luxus, ale jeho poloha je skutečně ideální. Máme to 15 minut do centra pěšky, 5 minut cesty od tepny hromadné městské dopravy - LUASu a pouze pět minut do centra místního "městečka" Rathmines, kde je několik obchodních nákupních center, hypermarket a prakticky veškeré obchody, které by člověk mohl potřebovat. Pokoje jsme samozřejmě rozdělili tak, že Jura bydlí sám a já s Davidem. Stal jsem se tak vlastně oficiálním pronájemcem-majitelem bytu. Jak už jsem psal, tak byt by sice mohl být o něco lepší, ale kvůli poloze jsme ho vzali. Půl dne jsme uklízeli a postupně přicházeli na některé nedostatky, které byt má.

Ložnice jsou od sebe odděleny jen sádrokartonovou stěnou, takže je docela dost slyšet z jednoho pokoje do druhého. Je tady zatím docela zima, protože topení funguje jen nějak napůl a ne celý den. Nejhorší místností je asi koupelna. Bohužel zde není zavedena elektrická zásuvka. Budeme ji tam muset dát asi pomocí prodlužovací šňůry. Dále je pak sprcha hodně malá a s pouze igelitovým závěsem. V neposlední řadě, je pak docela kuriózní, že v případě, že si sednete na záchodou mísu, pak máte nohy ve sprše. Je to ale naše;)

Večer po úklidu jsme pak s Davidem zašli do McDonalda na "večeři", koupili piva a sedli si na kouřovou k několik minut vzdálenému Grand Canalu, kde je opravdu pěkně. Zapálili jsme si a relaxovali u bublajícího splavu. Prostředí v okolí je každopádně opravdu super. To je taky hlavní důvod, proč jsme byt vzali.

Zítra se vrhneme na úklid obýváku a konečně i na Davidovu angličtinu. David je vcelku v pohodě, líbí se mu tady, ale jak sám říká: "ještě nenastala ta realita všedních dní".

Hned v neděli ráno nás čekalo docela nepříjemné překvapení. Přijel Juraj a řekl, že to prostě nebere. Rozhodl se, že půjde bydlet někam jinam. Musím říct, že to bylo trošku nefér. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodovali, jestli byt vezmeme, jsem se ho opakovaně ptal, jestli to chce vzít a on opakovaně souhlasil. No co se dalo dělat. Vzal jsem to s klidem, protože se ani nic jiného dělat nedalo. Byla to každopádně starost navíc.

Cenu jsme původně rozdělili tak, že Juraj měl platit €450 a my €400 měsíčně. Myslím, že to bylo neobyčejně fér. V případě, že by to nebyl známý, nebo spíš známý Lea, asi by byla cena trošku jiná a rozdělili by jsme nájem trošku jinak. Tak jako tak se rozhodl, že půjde bydlet jinam.

Hned jak jsme se rozloučili a popřáli mu hodně štěstí, jsem zašel do internetové kavárny a podal inzerát na nejznámějším inzertním serveru ubytování. Přidal jsem i čerstvě vyfocené fotky bytu a notno říct, že už během následující hodiny se ozvalo několik lidí.

Uspořádal jsem tedy na sedmou večer hromadnou prohlídku bytu a dal o chystané akci vědět naší paní domácí.

I přesto, že jsme cenu nasadili o něco výš, než jakou jsme domluvili s Jurajem, tak přišlo na prohlídku osm lidí. Z nich kromě dvou měli všichni o pokoj docela velký zájem. Šlo především o to si vybrat. Přišli dva slováci, dva francouzi, ind, polák, francouzka a španělka. Kromě poláka, který ohrnul nos a inda, kterému bylo asi čtyřicet a nechtěl aby mu "pána domu" dělal 23-letý kluk se byt všem líbil. Mohli jsme si vybírat.

Všechny jsem si trošku proklepnul - co dělají, kolik jim je, zda nebudou mít problém s placením nájmu, jestli chtějí Internet a proč přijeli do Dublinu. Zkoušel jsem taky úplně obyčejná témata, abych zjistil jak jsou komunikativní. Jen jednoho určit.

Nakonec ve výběrovém řízení zůstala francouzka a jeden ze slováků. Dlouho jsme přemýšleli. Francouzka nám nakonec připadala jako lepší "varianta". Především by jsme s ní mluvili anglicky, což by nám oběma (a Davovi především) prospělo, byla sympatická (i když vysloveně kráska to taky nebyla) a hlavně to byla holka, což samo o sobě je výhoda. Holky jsou prostě pořádnější a umí udělat z bytu domov a to není nikdy na škodu. Rozhodli jsme se tedy pro francouzku. Bohužel pro nás byla během večera na prohlídce ještě dalšího bytu, kde by přebývala s několika dalšími francouzkami, takže se rozhodla pro jiný byt. Volba tedy padla na našeho "náhradníka" - Michala.

Na pohled hrozně fajn kluk. Je mu sice jen 19, ale už je v Irsku osm měsíců a má stálou práci číšníka v jen dvě minuty vzdáleném hotelu. Po našem oznámení, že se může nastěhovat, přišel hned druhý den zaplatit první měsíc pronájmu a kauci, kterou jsem vyžadoval pro všechny případy.

Během dne jsme samozřejmě také procvičovali angličtinu s Davidem. Musím říct, že se snaží, což je hlavní. Myslím, že to zvládne. Jde to pomalu, ale s tím jsem počítal. Člověk, když vyjde ze školy, přestane být zvyklý se učit a všechno jde pomaleji. Ale i tak to jde dobře.

První víkend v Irsku je za námi. Fakt je, že je to zatím pohodička. Večery trávíme vždy nad několika sklenkami pálenky a buď kecáme, nebo koukáme na nějaký film. Je to fajn.

V pondělí dopoledne jsme cvičili angličtinu a odpoledne jsem jel na pohovor do Microsoftu. Jel jsem v obleku, ale nebylo to vůbec třeba. Pohovor byl vysoce neformální. Všichni mě tam rádi viděli. Během pohovoru šlo především o podrobnější vysvětlení mojí potencionální budoucí práce v Microsoftu. Tak jak jsem předpokládal, tak šlo o práci na webové aplikaci MSN Money. Náplň práce mě bohužel příliš nenadchla - šlo o implementaci novinek do aplikace. Samotná aplikace je směsicí ASP a ASP.NETu. Během pohovoru jsem z vedoucích projektu lámal detaily o tom, jak vývoj projektu probíhá. V procesu vývoje je docela zmatek a používané technologie mě příliš nezaujaly. Moc nového bych se asi nenaučil. Jak řekl sám šéf :"pohovor je naprosto neformální. My tě známe a víme co umíš, takže jde spíš o to, jestli o práci stojíš nebo ne". Potěšilo mě to. "Znají mě" a chtějí mě. Je to super pocit.

Pravda je, že mě ta práce příliš neupoutala. Začínal jsem si práci v Microsoftu na daném postu pomalu rozmýšlet. Chtěl jsem být co nejvíc fér a proto jim řekl, že mám více nabídek a během týdne si rozmyslím, zda na danou pozici nastoupím nebo ne.

Večer přišla paní domácí a vyřešili jsme "problém s teplem" a několik dalších drobností, které jsme v bytě objevili. Vyšla nám ve všem vstříc a vypadá to, že případné problémy s vybavením bytu s ní půjdou důstojně řešit.

Hned ráno mi volali z jedné z agentur, se kterou jednám o potencionální práci, jak jsem se rozhodnul.

Nutno nesebekriticky říct, že jsem dělal pohovory ve čtyřech různých firmách a ve všech o mě měli velký zájem. Rozhodnutí, které z nich se "upsat" bylo opravdu těžké. Prakticky každá měla své pro i proti. První tři nabízely stejný plat i podobné pozice:

• Předně to byl samotný Microsoft, o kterém jsem již psal v předchozí kapitole. Práce tady by mi z hlediska nových zkušeností nepřinesla moc nového. Technologie, v nichž bych pracoval nebyli nejnovější a práce nepříliš revoluční. Pro však hrála především existence skvělé jídelny s výběrem až deseti jídel (což v Irsku není vůbec zvykem), známé prostředí i lidé, pár výborných kamarádů a především minimální stres. Vím, co od této firmy můžu očekávat a oni ví, co očekávat ode mě. Navíc šéf, pro kterého jsem pracoval a pracoval bych i teď, byl naprosto skvělý a mám ho rád nejen jako šéfa, ale i jako člověka. Je to tam prostě fajn.
• Druhou možností byla firma Hermes Softlab. Firma mi nabízela práci vývojáře webových aplikací. Technologicky by šlo o práci v novějších technologiích a navíc nechyběla i skvělá jídelna.
• Poslední ze tří ekvivalentních nabídek přišla od firmy Betdaq. Společnost se zabývá doménou sázení na Internetu. Firma na mě udělala velký dojem. Během pohovoru mi ve zjednodušené verzi vysvětlili celý princip fungování jejich aplikace a ukázali chod firmy. Působili opravdu profesionálně a sympaticky a to nejen co se práce týká, ale i jako lidé. Nevýhodami byly především neexistence jídelny (takže bych musel celou dobu jíst bagety a podobné "fast food" jídla) a nutnost chodit do práce společensky oblečen (minimálně v košili a kalhotách).

Poslední firmou, která mi nabízela práci a která se podstatně odlišovala od ostatních, byla firma Ergo. V ní mi nabízeli nejen o dost vyšší plat, ale i pozici šéfa vývojového týmu. Lichotilo mi to. Firma byla nadšená z pohovoru se mnou, který proběhl několik dní předtím. Lokace firmy není bohužel nejvýhodnější a firma samotná nepůsobila tak profesionálně jako třeba Betdaq nebo Microsoft. Bylo těžké se rozhodnout.

Nakonec jsem se víceméně rozhodnul vzít pozici šéfa vývoje v Ergu. Ještě předtím, než jsem napsal své rozhodnutí všem firmám, se kterými jsem jednal, mi zavolali z agentury, se kterou jsem jednal o pozici v Betdaqu. Přesvědčili mě.

Pozice v Ergu sama o sobě totiž skrytě nesla další nevýhody. V první řadě to byla firma, která pracovala na projektech pro různé jiné subjekty a to přímo v jejich sídlech. Pokud bych tedy pracoval pro Ergo, pak mě mohli jednoduše přesunout na jiné místo v Dublinu, kam bych se mohl jen těžko dostávat (protože nemám auto). Druhým důvodem byla sama důvěryhodnost firmy. Jednoduše nepůsobila tak důvěryhodně, jako jiné. Agentura spolupracující s Betdaqem například s Ergem už několik let nespolupracuje z důvodu pozdních plateb platů. Třetím důvodem pak bylo, že bych se v pozici šéfa vývoje příliš nenaučil. Získal bych sice zkušenost jako oficiální vedoucí týmu, ale tu snad získám dřív nebo později tak či tak. Já se ale chci učit. V dané pozici by to příliš možné nebylo. Betdaq mi po zjištění, že nejsem pevně rozhodnut tam nastoupit, byl ochoten přidat nemalou částku k mé denní mzdě a já definitivně vyslovil jméno firmy, která se minimálně na dalších šest měsíců stane mým druhým domovem. Je to Betdaq.

Do firmy nastupuji už ve čtvrtek. Během dne jsme zašli na nákupy a koupil jsem si trošku slušnější kalhoty. V riflích jsem nastoupit prostě nemohl.

Zašli jsme na úřad a Davidovi vyřídili PPS (registrační číslo, které musí mít každý obyvatel déle žijící v Irsku). Během dne mi zavolal Juraj, že David může od pondělí nastoupit jako uklízeč na částečný úvazek pro jednu úklidovou firmu. Je z toho trošku nervózní, ale snad to nebude tak zlý. Angličtinu cvičíme jak se jen dá a to nejen spolu, ale David se učí v každé volné chvíli i sám. Snaží se a to jsem jen rád. Pokud to takhle půjde dál, tak to určitě zvládne. K mému vlastnímu překvapení mu podle jeho vlastních slov: "doma ani moc nechybí". Cítí se tady fajn a já doufám, že to tak zůstane i po nástupu do práce. Jediné, co mu stále leží v hlavě je osud jeho miláčků - pavoučků. Ti asi umřou smutkem a maminka strachy z nich;)

Doufám, že v téhle práci nezůstane moc dlouho a my mu najdeme důstojnější místo a to nejlépe v jeho oboru.

Večer jsme pak strávili nad sklenkami vína a slivovice. Bylo třeba ten náš "úpisový den" nějak oslavit.