Styl
Ranní rosa
Horský klid
Modem
Hobby
 
 
Právě v prodeji


Upravené knižní vydání blogu Asie s fotografiemi. Skvělý dárek, odpočinková literatura nebo rádce při cestě Asií.

 
 
    Pokec
odeslat
  • Další naroze
    niny a dal...
  • Tak se tady
    všichni mě...

Starší
 
 
ICQ
V tuto chvíli nejsem na internetu
160050929
 
Retrospektivní pokračování
Je to už téměř rok, co jsem přestal oficiálně psát blog a devět měsíců od mého posledního zápisu soukromě. Ne, že by nebyla chuť si něco zapsat do "deníčku", ale prostě nebyl čas.

Řekl jsem si ale, že to musím dohnat a dopsat, dokud pamět slouží:)

 
21. 02. 2008 - Přezimování bez parťáka


Zvláštní doba. Ještě nikdy jsem nebyl sám. Nemluvím samozřejmě o tom zůstat doma sám jeden večer, ale obecně dobu, kdy člověk nemá partnera a ani se příliš nedostane ven za kamarády. Letošní zimu se mi tenhle "sen" vyplnil.

Dava, který se měl vrátit 12.ledna z Čech, toho dne z letadla nevystoupil. Místo toho v tu dobu ležel v posteli v horečkách. Měl podezření na zápal plic. Nebyla to zase taková náhoda, jak by se mohlo zdát. Jak se říká, všechno má svůj důvod a Davča o tom, válející se Silvestrovského večera na Adama ve sněhu, zjistil svoje. Trvalo to několik dalších týdnů a Dava se jakžtak uzdravil. Co ale teď? Letadlo bylo nenávratně pryč, v Čechách se mu rychle zalíbilo a práce ho v Irsku stejně už nečekala. Sám jsem mu pomohl k rozhodnutí, ať už zůstane v Čechách. Do Irska se nehrnul a navíc by chvíli hledal nějakou tu práci, což, s blížícím se odjezdem, nenabízelo přiliš velkou finanční odměnu. Nakonec jsme se dohodli, že už zůstane doma. Věci jsem mu nakonec dovezl já v jednom z výletů do Čech.

Pro mě to ale znamenalo nejen prázdnou postel v pokoji, ale také žití o samotě. Docela dost jsem si na něj zvykl. Velice dobře jsme si sedli a bylo zvláštní přijít domu a neslyšet ty jeho "a zítra zase do rachoty", "Pajko, to je promrd" a podobně. Trávili jsme spolu téměř všechen volný čas a najednou nebylo s kým.

Prvních pár týdnů mi to ani tak nevadilo. Kdyby se byl konal jeho plánovaný návrat, asi bych ani nemohl říct, že jsem to těžko zvládal. Ale brzy to začalo být ubíjející. Začal jsem vážně plánovat opuštění Dublinu na konci března, kdy mi končil prodloužený kontrakt.

Z práce jsem chodil ještě později než dřív. Doma mě nikdo nečekal a vracet se tam jako dřív postrádalo smysl. Zůstaval jsem v práci do sedmi, někdy i do osmi. O půl deváté jsem přišel, dal si jedno "vítězné", chvilku něco dělal a šel spát. Bylo to ale vyčerpávající. Víkendy jsem z poloviny prospal, abych si trošku odpočinul, nebo jsem je trávil v ČR. Byl jsem tam za tu dobu několikrát. Vždy přesně na třicet hodin.

Bral jsem to prostě jako vojnu, i když jsem na ní nikdy nebyl. Práce a zase práce. Vyčerpávající...




 
28. 02. 2008 - Co dál


Se Soňou jsem se začal pomalu zase sbližovat. Byla u mě dokonce na návštěvě v Irsku. Bylo to sice jen na pár dní, ale bylo to opravdu příjemné. Začali jsme tak nějak společně řešit, jak to bude dál. Já jsem byl především téměř rozhodnutý nadobro se odlepit od Irské země na konci března.

Situace se trošku změnila při plánování prázdnin. Soňa chtěla na prázdniny někam ven. Něchtěla zůstavat v ČR. Nemůžu říct, že bych byl z tohohle nápadu nějak nadšený. Na léto jsem se těšil jako na opušták. Chtěl jsem ho strávit povětšinou v ČR, měl spousty plánů a především ho netrávit pracovně. Soňa ale chtěla vyjet a Irsko ji docela lákalo. Tomu jak to dopadlo, bych se asi na začátku roku téměř určitě zasmál.

Ve firmě jsem už dříve řekl, že o další prodloužení nestojím. Nabízeli mi její opětovné podepsání. Jak já, tak i šéf Betdaqu jsme nakonec trošku ze svých požadavků polevili a po několika rozhovorech s šéfem mi byla neoficiálně nabídnuta možnost pracovat dva a půl měsíce na dálku. Pracovat vzdáleně připojen z domu, s tím že bych každý druhý týden na pár dní přiletěl do Irska. Po dvou a půl měsících bych se vrátil do Irska a další tři měsíce strávil tady. Smlouva by se tedy prodloužila o pět a půl měsíce. Dva a půl strávených víceméně v Čechách, další tři zpátky v kanceláři. Souhlasil jsem. Důvodem k tomu byla Soňa.

Ona si mezitím sehnala rodinu v Dublinu, kde by zůstala přesně na tři měsíce. Tu samou dobu co já "v kanceláři".

Nechtěl jsem. V Irsku jsem už tak "přesluhoval" a další čtvrt rok NAVÍC, a to přes léto... V duchu jsem několikrát zamáčknul slzičku. Ale chtěl jsem být se Soňou, takže šly plány stranou.

Již čtvrtý rok bez léta...

A tři z toho strávené v Irsku...


 
13. 05. 2008 - Jednou nohou tam a druhou tady


Dvacátýdevátý březen. Vytoužené datum - vracím se domů. Není to den nezávislosti ani k němu nemá příliš blízko, ale pro mě to znamenalo téměř revoluci. Irsko končí. Sice jenom dočasně, ale končí.
Konec víkendových návštěv a začátek práce na dálku. Kontrakt byl prodloužený, speciální podmínky domluveny. Práce jednou nohou v Irsku a druhou v Čechách mohla začít...

Kam se to vlastně v Čechách přesouvám? Shodou okolností Sonina spolubydlící v podnájmu přestává téměř bývat, vzhledem k jejímu jednoduchému rozvrhu a my domlouváme podmínky, kdy mám od ní pokoj "pronajatý". Vzhledem a vybaveností sice pokoj mnoha svým kolegům konkurovat nemůže, ale o to přeci vůbec nejde. Vracím se přece do Čech! :)

Přesto, že se v duchu vracím domů, moje doma prakticky pořád zůstává v srdci Irska. Byt pronajímám dál, hledám podnájemce do ostatních pokojů a vyplňovaná adresa stále začíná slovem "Road"... Jeden týden v Olomouci, druhý týden "u sebe", to je teď místo mého pobytu. V bytě v Irsku znovu dochází k výměně. Španělku nahrazuje Slovensko-Irský pár a španělka se vrácí domù.

Práce na dálku k mému překvapení funguje velice dobře a nebýt strašáka "Irského léta" tomu není co vytknout. Cesty jsou sice unavné, ale je to opravdu pokrok vzhledem k předchozímu období.

Dva a půl měsíce utíkají jako voda. Za poslední dva roky mi nic tak rychle, jako tohle jaro, neuteklo. V květnu jsme se Soňou stihli i týdenní pobyt u moře. K mému zklamání jsme nenašli nic jiného než Jerbu. Opět Jerba. Třikrát v životě u moře a z toho dvakrát tam (potřetí si to už ani nepamatuju, byly mi jen čtyři roky)...
I přesto, že to tam bylo fajn, tak doufám že Jerbu už nenavštívím. Prostě se mi to tam nějak zvlášť nelíbí. Je tam špinavé moře a žádná pořádná zábava. Jinak jsem si tam ale dobře odpočinul, což bylo určitě zapotřebí. I tak to ale bylo málo. Prostě jsem nějak chronicky unaven:)

Po návratu jsem se pak brzy už zase začal chystat zpátky do Irska. Tentokrát i se Soňou, kterou už očekávala její rodina. Zase Irsko... Naštěstí už "jen" na tři měsíce. V duchu počítám, kolik je to dní a s lítostí opouštím hezké léto. Irsko nás vítá tradičním "přechozeným jarem", které vydrží celý zbytek pobytu.

Zpátky na ostrově...


 
28. 07. 2008 - Irské léto


Hned po příjezdu mi Soňa mizí z dohledu. Její nová rodina ji vyzvedává přímo na letišti. Jsou nám oběma sympatičtí. Já je jen pozdravím a vracím se sám do bytu. Soňu následujících pár dní nevidím. Má toho moc a nechce se hned po příjezdu "vypařit".

V práci nastává obvyklá rutina. Rutinu jsme si museli vytvořit i se Soňou. Má určité dny, kdy má volno a kdy je možno se vidět, jindy to nejde. Víkendy začínáme postupně trávit zase spolu, podnikáme výlety, ať Soňa trošku pozná okolí. Času je málo a počasí tomu nepřeje, takže přestože je v Irsku tři měsíce, rozhodně by se našly věci, které ještě neviděla. Během těch třinácti týdnů jsme se podívali na Howth, Bray, Malahide, na pár dní na západ do Sliga, Glendalough a dalších míst, ale největším zážitkem byl překvavivě Londýn. Na dvoudenní výlet jsme se vypravili i s Táničkou, která přes léto pracovala blízko Birminghamu. Sraz jsme si dali přímo v centru Londýna v pátek v deset večer. Všechno bylo načasováno tip top, aby jsme stihli práci a zároveň si ušetřili co nejvíc času na samotné město. Londýn je jedním slovem obrovský a má opravdu co nabídnout. Skoukli jsme hlavní turistické magnety, dostali se na London´s Eye, prošli jsme strašidelným London´s Bridge Experience a plavily se po Temži. Do dvou a půl dnů jsme skutečně nacpali co se dalo. Přesto jsme viděli jen velmi malou část. Určitě se tam rád podívám zase, a to třeba i pracovně.

Během léta jsme se Soňou zajeli na mnoho míst v Irsku. Během týdne jsme ani jeden neměli čas, ale každý víkend, kterému počasí aspoň trošku přálo, jsme někam vyrazily. Nejdelším výletem bylo severozápadní město Sligo. Zde jsme zakusili trošku jiné Irsko, než jaké je k vidění v Dublinu. Bohužel, přestože původním plánem bylo půjčit auto, jsme museli jet autobusem. Svůj řidičák jsme nechal v Čechách, když jsme odjíždeli na prázdniny do Irska. To sice celému výletu trošku uškodilo, ale i přesto to byl pěkný prodloužený víkend. Soňa si poprvé vyzkoušela "golf pro amatéry" zvaný Pitch&Putt, ve kterém se hned šikovně rozehrála a celá hra byla vyrovnaná. Má na to asi talent.

Soňa byla ve své práci víceméně spokojená. Přestože Hugh, kterého měla na starosti, byl skutečně pěkné kvítko (v Čechách by mu pak nikdo neřekl jinak než "fagan"), tak to celkem dobře zvládala a snažila se ho trošku kočírovat. Hned druhý týden se pak au-pair mámě narodili dvojčata, což jí pobyt sice pracovně stížilo, ale jinak z nich byla naprosto unešená. To se bohužel o mě říct nedá. Vypadali jako "ufoni".
Práci ale zvládala skvěle, vylepšila se v angličtině a dostala i vynikající doporučení když odjížděla.

Já se musel během prázdnin rozhodnout co dál. V Irsku se mi zůstávat nechtělo. Měl jsem toho už opravdu dost. I tyhle tři měsíce jsem chtěl mít za sebou co nejdřív. Přesto tady neustále vyvstávala otázka, kam dál směřovat. Nakonec se vše vyřešilo lépe, než se vůbec dalo čekat. Po několika diskuzích s šéfy jsme se dohodli, že budu pracovat znovu na dálku. To ovšem nebylo vše. Do Irska nebudu dojíždět každý druhý týden, ale pouze každý třetí a to jen na tři dny. Skvělé! Navíc nedělalo firmě problémy mne zaměstnat jako českého podnikatele, pracující z ČR namísto obyvatele Irska. To mi přinášelo nemalou výhodu ve změně danění. Rovná daň v Čechách je prostě skvělá!


Je 13.9.2008, my sedíme na letišti v Dublinu a popíjíme víno. Vytoužený okamžik! Nadobro odjíždím z Irska. Už nebudu Čech žijící v Irsku, který tam také pracuje, ale Čech, který občas jede do Irska na služební cestu. Obrovský rozdíl. Práci mám dál, navíc z Čech a lépe daněnou. Co víc si přát. Vše jde skvěle!



 
22. 09. 2008 - Český podnikatel


Pár dní po příletu odlétáme na dovolenou do Řecka. Tentokrát bez cestovní kanceláře, což jsem velmi rád. Žádné držení za ručičku delegátem, prostě si naplánujeme vše sami. Dva dny jsme si naplánovali v Athénách, pak trajektem na jeden z ostrovů - Milos, kde jsme měli objednaný malý hotýlek na sedm dní. Následovala cesta trajektem zpět a návrat domů. Řecko na mě udělalo dojem. Krásné čisté moře, sluníčko akorát, dobré jídlo...

Byla tam skutečně taková ta pracovní pohoda, která byla vidět z každé kavárny. Nikam se nespěchalo, nic se neřešilo. Udělalo to na mne prostě dojem. Zvlášť po dvou náročných letech v Irsku. Dá se žít i jinak.

Po příjezdu jsem začal zajišťovat samotné podnikání. Živnostenský list, plátce DPH, zdravotní, sociální... Bylo toho najednou dost, ale všechno se to stihlo. V práci jsem si totiž vzal dva týdny volno, z nichž jeden jsme strávili právě v Řecku, pár dalších dní jsem měl na přípravu podnikání a na závěr eurovíkend v Paříži. Vše vyšlo.

Paříž byla sice jenom na tři dny, ale stihli jsme toho hodně. Léto již bohužel bylo pryč a Francouzká metropole nás uvítala podzimním počasím. To nás neodradilo a my navštívili Notre Dame, Louvre, Vítězný oblouk, náměstí Concorde a mnou propagovaný Disneyland. Soňa sice nebyla z nápadu nadšená, ale nakonec souhlasila a ohromně jsme si to tam užili. Je to opravdu park pro celou rodinu a některé z atrakcí snad ani pro děti nejsou.
Projížda v lodi po údolí Pirátů z Karibiku, pád výtahu z dvanáctého patra, horská dráha s otáčením o 360º, výlet do vesmíru. Prostě skvělé. Celodenní zábava propracována do detailu. Když se opravdu hodně snažíte a máte štěstí na fronty, tak se to dá stihnout za jeden den. My jsme stihli asi tak třičtvrtiny.

Vyjeli jsme také až na vrchol Eiffelovy věže. Krásný výhled. Soňa už měla v té výšce strach, ale já si ten pocit užíval. Paříž žije pohodovým nočním životem, projděte se kolem Séiny v noci a uvidíte noční život v trochu jiné podobě.

Na závěr našeho výletu jsme se projeli lodí po Seině a pak už zpátky na letiště. V Praze jsme se se Soňou museli rozloučit. Ona jela zpátky do Olomuce, já rovnou nastupoval na letadlo do Irska. První služební cesta do Irska. Těchto cest mne čekalo ještě hodně.

V Irsku to už bylo o něčem úplně jiném. Nebydlím tam. Jedu na služební cestu, na výlet. Hned se tam člověk cítil líp. Všechno si užívá víc, když je to na chvíli. Irské snídaně, akce s kamarády. Vše bylo jiné. Některých věcí jsem si začal na Irsku zase vážit.

Většinu služebních cest jsem přespával u kamarádů na matračce. Pokaždé se dohodla nějaká akce, takže o nudu jsem za tu dobu nezavadil.
Prostě ideální.

Jednou ze super akcí byla firemní halloween párty. O tom, že půjdu jsem se "dozvěděl" až ten samý den, kdy se párty konala, takže už jsem sehnal jenom policejní čepici, dětskou pistolku a odznak. V kombinaci s vhodným oblečením a cyklistickými brýlemi se však podařilo nepřipravenost trošku zamaskovat. Nemohl jsem se ovšem rovnat jiným kostýmům jako Beetle Juice, Lucifera nebo hlavního představitele V jako Vendetta.



 
17. 05. 2009 - Práce na dálku


Práce v Čechách utíkala jak voda. Dva a půl týdne v ČR, pak tři až čtyři dny v Irsku. Oproti předchozí práci obtýdne v kanceláři obrovský rozdíl. Život už se nedělil na špatný a dobrý týden. Život se nedělil. Prostě vše utíkalo a s naprostou spokojeností. Desetihodinová cesta do Irska sice nepatřila k nejlepším dnům, ale i tak vše probíhalo tak rychle, že než se člověk nadál, byl zpátky ve vlasti. V Irsku se navíc vždy na jeden z večerů domluvila větší párty, takže nebylo jednoduše na co si stěžovat.

Samotná práce na dálku i v kanceláři fungovala prakticky bezchybně. Povinnosti jsem plnil stejně dobře jako dřív a navíc byli celkově spokojení i šéfové. Nikdo asi nečekal, že by mohla celá spolupráce trvat tak dlouho. Původně jsem čekal, že do konce roku 2008 to půjde a pak si někoho najdou. Kontrakt se ale každé tři měsíce prodlužoval. Vždy ovšem zase jen o tři měsíce. Bylo mi jasné, že je tato situace trvale neudržitelná.

Během posledních šesti měsíců jsme byli na několika kratších dovolených. Prvním z nich byl dárek k Valentýnu pro Soňu - tři dny v Budapešti. V půlce února sice není nejlepší období k návštěvě těchto končin; silný vítr, teploty pod nulou; ale i tak se výlet povedl. Možná hezčí než Praha, rozhodně ale větší. Je ovšem vidět, že Maďarsko je trošku více na východ a na první pohled i chudší. První pohled ale může klamat. Každopádně popadaných omýtek a starých předrevolučních budov je zde k vidění dost.

Sonina mamka nám koupila jednodenní výlet do předvánoční Vídně. Ta na nás skutečně dýchla poklidnou Vánoční atmosférou. Vynikající punč, projíždka kočárem po historické Vídni a romantika. Původně jsem byl trošku skeptický a čekal obrovské fronty, ale naštěstí to tak nebylo a výlet se podařil.

V březnu jsme se podívali do Švýcarska se Soninou rodinou. Mají tam příbuzné, kteří nás celý týden hostili. Byl jsem poprvé na takových horách a zase to na mne udělalo dojem. Žádné fronty, sluníčko, poloprázdné sjezdovky, nádherné panorama Alp. Dostali jsme se i do vyhlášeného vodního ráje Alpa Mare. Tobogány byli super a řádil jsem na nich aspoň hodinu. Rozhodně stojí za návštěvu.

Při jedné z návštěv v Irsku jsme udělali párty u Honzy a byla to asi ta nejlepší párty v Irsku, kterou jsme kdy zažili. Ještě teď když si na ni vzpomenu, tak se musím smát. Ty lidi tam mám prostě opravdu rád. Je to jednoduše moje "krevní skupina". Každý z nás je trošku jiný a možná právě proto si tak rozumíme a nasmějeme se. Dík za tu akci Honzo!:)

V únoru jsem zjistil velkou novinu. Můj bratr Petr se bude ženit. A nejen to. Čekají potomka! Stěží uvěřitelné, tedy alespoň pro mne. Petr byl odjakživa tak trošku odpůrce svateb a přece jen na něj také došlo. Někdo by řekl "však už má na čase", ale já bych k nim rozhodně nepatřil. Dřív to přece viděl podobně jako já. Dnes už ale má na ruce snubní prsten. Ironie nebo vývoj? Těžko říct. Z mého pohledu spíše to první.
To ovšem nemění nic na tom, že jim oběma přeji jen to nejlepší do společného života a ať se to mimčo narodí naprosto zdravé a bez obtíží. Termín mají koncem srpna a dopředu mu přiřkli jméno Honza. Já věřím, že spolu budou štastní.
Petr mne poctil tím, že si mne vybral za svého svědka, jehož roli jsem rád přijal. Protože Markéta a její rodina většinu věcí velmi dobře zařídili, neměl jsem jako svědek mnoho povinností během příprav. Teta a Markétina teta napekly cukroví, Petr s Markétou si vybrali místo svatby a vše do podrobností naplánovali. Já měl na starosti pouze vybrat kapelu a zajistit případně malý zábavný program.
Jako kapelu jsme nakonec zvolili skupinu Eso našeho bývalého učitele fyziky. Nutno říct, že se výběr vydařil a kapela hrála velmi dobře.
Jako perličku na dortu jsme společně s Táničkou a Soňou nacvičili písničku Tears in Heaven od Erica Claptona s přepracovaným textem šitým na míru Petrovi a Markétě. Měla úspěch.

P.S. Soničce to velmi slušelo:)




K tomu snad není ani co dodat:)

Musím říct, že místo svatby vybrali skutečně pěkné. Odehrála se na zámku v Mikulově, v době kdy celá země zrovna rozkvétá a vonní a sluníčko ten den příjemně hřálo. Vyšlo jim to skvěle.

Hodně štěstí!



 
01. 07. 2009 - Nový začátek


30. července 2009 jsem po více než stodvaceti týdnech skončil v Betdaqu. Přestože se mnou bylo vedení naprosto spokojeno, produkt, který byl po celou dobu vyvíjen, a jeho příbuzné nástroje, byly kompletně dokončeny a nebylo již třeba mé další přítomnosti. Věc se dala vytušit už o měsíc dřív a firma se tím ani moc netajila. Zatímco během předchozích měsíců byla otázka, zda bude smlouva prodloužena, téměř automaticky zodpovězena, na konci května se mi již tak samozřejmá odpověď nedostala. Bylo mi jasné už dlouho, že je tento pracovní vztah trvale neudržitelný v rámci měsíců maximálně let. A na konci června k tomu skutečně došlo.

Firma se se mnou rozloučila opravdu pěkně. Dostal jsem excelentní doporučení, se šéfem jsme zašli do hospody a zůstali tam docela dost dlouho. Všem bylo líto, že odcházím. Divili se. Musím říct, že já trochu taky. Ale chápal jsem to. Posledních pár týdnů opravdu nebylo do čeho píchnout, což za celou dobu nepamatuju. Firma mě mohla držet dál, jsou na tom velmi dobře, ale momentálně nebyl důvod. V případě nového projektu mě chtějí znovu kontaktovat.

I přesto, že mi vše bylo dopředu jasné, nikdy jsem nad touto případnou situací nepřemýšlel. Co dál? Betdaq byl taková moje "rodina". Za těch dva a půl roku se toho stalo tolik, dobrého i zlého. A Betdaq tu vždy byl. Byla to jistota. Nebylo důležité jak mi je, chtěli jen práci a za to mi dávali zázemí. Teď to bylo pryč. Co teď. Nikdy jsem v takové situaci nebyl. Vždy jsem měl jakýsi plán co dál. Třeba v rámci měsíců, ale měl jsem ho. Teď poprvé ne. Nevadilo mi to, ale trošku jsem se bál. Výhodou bylo, že se celá věc stala na začátku léta. Čtyři roky jsem neměl léto a teď tu konečně bylo. Konečně. Nemusel jsem si hledat hned novou práci, protože jsem ji nechtěl. Chtěl jsem si užít léto. To mne trošku uklidňovalo.

Rychle po ukončení práce jsem začal rozjíždět svoje vlastní aktivity. Během prázdnin jsem si chtěl jen tak přivydělávat vývojem stránek. Našel jsem pár klientů v Irsku i v Čechách, vytvořil si vlastní firemní stránky, znovu rozjel vývoj na vlastních produktech, na které nebyl posledních pár let čas. Pokud to vyjde, tak to vyjde. Pokud ne, možností je spousta. Jsem všemu otevřený. A to mě na životě právě baví. Žádné dlouhé plánovaní. "Nikdy nevíš kam tě život zavane"....

Během druhého letního týdne jsme zavítali na Colours of Ostrava. Opravdu dlouho jsem nebyl na festivalu v Čechách a tenhle se vydařil. Hned po festivalu jsme se vydali se Soňou, Táničkou a Kubou na letiště. Rozhodli jsme se jet na blind na letiště a sednout na první letadlo, ať už to bude kamkoliv.

Trošku nás to zklamalo. Zájezdů bylo opravdu málo a sleva téměř žádná. Vlastně jsme našli jen jeden zájezd. Turecko celkově za 13 tisíc a to ještě s odletem až druhým dnem. Sami zaměstnanci kanceláří na letišti o tom mluví jako o mediálních kachnách, které propagují toto cestování jako levné a jisté. Realita je ale vážně někde trošku jinde. Přesto se nám podařilo zájezd sehnat a druhý den jsme již seděli v letadle.

Poprvé v Turecku. Musím přiznat, že tam bylo pěkně. Život podobný tomu v Řecku, prvky evropy smíšené s Islámským světem. Poprvé jsem také vyzkoušel svůj dávný sen - potápění. Protože Turecko není v Evropské unii, není třeba mít na potápění speciální licenci, kterou bych jinak musel absolvovat a zaplatit. Proto jsem na potápění vyrazil a byl to skutečně nevšední zážitek. Dvanáct metrů pod hladinou, kde se zastavil čas.
Doufám, že se k tomu ještě někdy dostanu a licenci si konečně zařídím.

Protože tím pro mne prakticky skončilo Irsko, končí tímto také tento blog. Je možné, že tu někdy v budoucnu najdete další blog o úplně jiné zemi, ale slibovat něco takového jednoduše nejde. Život se mění každým dnem a rozhodnutí nejsou nikdy konečná. Tak jako tak Vám chci poděkovat. Všem čtenářům, kteří vydrželi při čtení blogu až do konce, všem těm co se sem vraceli během celé té dlouhé přestávky a věřili, že znovu začnu psát. Díky. Díky a nashledanou třeba někdy někde....